Zákeřná nemoc

13. dubna 2014 v 12:51 | Ivanitko |  Krátké povídky
Hayate a Gemna jsou sobě navzájem oddaný pár. Jejich lásku se snaží zmařit vlezlý Raidou a zákeřná nemoc. Povídku vypráví Genma a objeví se tam spousty známých shinobi.

upozornění: smutné a melancholické, ale zároveň oslavující vášnivou píseň srdce

Věnováno mojí korektorce Rose Mallow


Nerušeně sním, když vedle sebe zaznamenám prudší pohyb a záchvatovitý kašel. Nemusím příliš přemýšlet nad tím, kdo to je. Otevřu oči a posadím se. Zrakem zabloudím k hayatemu, který se svíjí v křeči a namáhavě dýchá. I v noční tmě jsou vidět jeho tmavé kruhy pod očima. Položím mu ruku na paži a povzbudivě ji stisknu. Stočí ke mně pohled plný omluv.
"Promiň, zase jsem tě vzbudil," hlesne šeptem.
Zakroutím hlavou. "To nic není. Za to nemůžeš." Přitáhnu si ho do náruče. "Neměl bys jít do nemocnice?" zeptám se.
"Genmo, sám moc dobře víš, že jsem tam byl minulý týden. Dali mi pár prášků proti kašli. Neví, co mi je. Sice se snaží, ale výsledky žádné," dodá tiše.
Trudomyslně si povzdechnu, tak rád bych mu pomohl, ale nevím jak. Lékařský ninja nejsem, umím tak akorát první pomoct. A ta bezmoc, když vidím, jak můj milovaný chřadne, mě drásá zevnitř.

Ráno ho nesmlouvavě pozoruji, jak se chystá do práce.
"Hayate, ty tam chceš fakt jít? Neměl bys raději odpočívat?" zeptám se starostlivě. Tento týden se konají chunniské zkoušky. Má dělat rozhodčího.
"Musím, Hokage-sama mě pověřil." Zapne zelenou vestu ke krku a uváže si šátek se znakem vesnice.
Napodobím ho. Taky budu mít perný den. Ochrana vesnice je důležitá zvláště v těchto dnech. Proudí sem spousta cizích lidí a každý z nich představuje potenciální nebezpečí a všichni shinobi se musí mít na pozoru. Když se nic neděje, tak je ve službě nuda k ukousání, ale když se něco semele, může jít do tuhého.
Už sahá na kliku ode dveří, aby mohl odejít. Rukou přirazím pootevřené dveře a s laškovným úsměvem se podívám překvapenému Hayatemu do tváře. "Přece bys nechtěl odejít bez rozloučení?" Hodím po něm rádoby uražený pohled.
Pousměje se. "Málem bych zapomněl, kdybys mi to nepřipomněl, tak nevím, nevím," hraje si na zapomětlivého, ale já ho mám prokouknutého. Chytím ho za pas a přitisknu k sobě. Zvolna se přiblížím k jeho obličeji a prohlížím si černé panenky plné nekonečné oddanosti. Sám mě políbí. Skloním se, aby se nemusel tak natahovat. Zprvu rychlý polibek na rozloučenou se promění ve vášnivou hru jazyků. Nemůžu si pomoct, šíleně ho miluju. Rozepnu mu vestu, odhrnu límec a opustím přitažlivé rty, abych se mohl přisát k lákavému krku. Rukama přejíždím po zádech a žádostivě ho k sobě tisknu.
"Gemno… musím už jít nebo dojdu pozdě!" snaží se mě zastavit, byť je mu to velmi příjemné.
"A co když tě nepustím? Co uděláš?" škádlím, abych ho pozlobil. Vím, že musí jít, jinak by mohl mít problémy na vyšších místech.
"Přeperu tě a uteču… ah… fakt už musím. Nech si to na večer," zaprosí.
S nelibostí se od něj odtrhnu a naposledy ho políbím na špičku nosu. Přehodí si pochvu s katanou na záda a já si neopomenu vzít svojí senbonovou špejli. Potom společně opustíme byt. Kousek ještě můžeme jít spolu. Při procházení okolo vyššího domu se zpoza rohu vyřítí blonďatá šmouha, která se o mě div nepřerazí. Zvednu toho malého uličníka za límec. Mrská sebou jako žížala.
"Okamžitě mě pusť, dattebayo!" rozkazuje a snaží se mi vykroutit.
"Jo jasně, kdo ví, co zase vyvádíš za neplechu. Nemáš náhodou od minula nějaké resty?" Podezřívavě si poměřím malého klučinu. Je nepsaným tajemstvím, že má v sobě zapečetěného Kyuubiho, a je zakázáno o tom mluvit. Osobně proti němu nic nemám, i když liška tu napáchala obrovské škody a kvůli ní umřel Yondaime, který byl velice schopný a nadějný Hokage. Zato Naruto, aspoň myslím, že se tak jmenuje, je pěkný výlupek. Minule jsme ho museli honit po celé vesnici, když pomaloval kamenné hlavy vytesané do skály barvou.
Hayate mi položí ruku na rameno. "Pusť ho," smířlivě se mi snaží domluvit.
Neochotně vzpurného smrada postavím na zem. Než se stihnu narovnat, nakopne mě do holeně a už je v prachu. Zmetek. Chci se za ním rozběhnout, abych mu vyčinil, ale můj přítel mě zastaví.
"Nech ho jít. Je to děcko."
"Ale pěkně drzé a nevychované!" odvětím rozhořčeně.
"Vyrůstá sám, co bys po něm chtěl? Nikdo ve vesnici ho nemůže ani cítit, protože má ty víš co. Potřeboval by rodiče."
"To nic nemění na tom, že jsou s ním jenom problémy," odfrknu si.
Za chvíli se rozdělíme a šinu si to směrem k velitelství. Hned jakmile vejdu do místnosti, kde postává spousta shinobi, kteří mají dnes službu, přiřítí se ke mně člověk, kterého jsem potřeboval vidět nejmíň.
"Gemno, konečně si tady. Máme spolu hlídku!" oznámí mi radostně.
Zatvářím se, jakoby mi umřel blízký příbuzný. Budu mít na krku toho blbečka celý den. Kotetsu a Izumo na mě soucitně kouknou. Moc dobře ví, jak mě Raidou sere. Pořád se mi nabízí a vůbec ho nezajímá, že mám přítele, kterého mám rád. Už nevím, jak bych ho odradil.
S pohledem plným utrpení opustím místnost a po boku nechtěného společníka se přemístím k východní věži, kde mám celý den službu.

Raidou je neúnavný a neustále mě bombarduje nejrůznějšími dotazy. Vůbec si nedělá těžkou hlavu z toho, že mě to vůbec nezajímá. Snažím se ho ignorovat, ale pomalu a jistě mi z něj začíná třeštit hlava. Asi brzy pozná škrtící jutsu. Poslední věta mě fakt namíchne.
"Gemno, proč mě nechceš? Hayate stejně vypadá jako týden před smrtí. Měl bys ses poohlédnout po někom novém do svojí postýlky."
Tohle je už vrchol. Normálně jsem klidný, ale vzteky se mi tep zvedne někam vysoko nad běžnou hranici. Bleskurychle vstanu a chytím tu nevymáchanou hubu pod krkem. Vykuleně vypoulí oči, tohle nečekal.
"Ještě jednou řekneš něco podobnýho a rozluč se se životem. Mého přítele si brát do huby nebudeš," prskám mu do obličeje.
Začíná mít modravý nádech, asi ho stiskám opravdu silně. Povolím železné sevření a Raidou se složí na zem, kde lapá po dechu jako ryba na suchu. Mám chuť toho hajzla rozsekat na tisíce kousků a nakrmit s nimi ryby v nejbližším jezeře. Aspoň něco z něho by bylo k užitku. Jdu se projít, abych rozdýchal svoje vražedné choutky. Nedokážu si představit, že s tím debilem mám vydržet až do večera. Ale vážně ještě jednou něco kecne a neudržím se.
Částečně uklidněný se vrátím zpátky na pozici. Raidou se na mě podívá omluvným pohledem a otvírá pusu, aby něco řekl.
"Cekneš a jseš mrtvej!" zpražím jeho snahy, ať už jsou jakékoli. S potěšením zaznamenám skvostně se vybarvující modřiny na krku. Sednu na svůj flek a do konce směny se ani nehnu. Naštěstí zjizvený shinobi pochopí situaci správně a drží hubu.

Večer už se těším domů. Konečně uvidím někoho normálního a mně srdci blízkého. Před bytem ale pojmu podezření. Dveře jsou odemčeny, ale nikde se nesvítí. Hayate by měl být doma. Tasím kunai a potichu postupuji bytem. Zatím nikde nikdo. Našlapuji tiše jako myška, abych náhodou nevzbudil nechtěnou pozornost. U vstupu do kuchyně se něco mihne. Skočím tam, ale jsem příliš pomalý. Někdo mě chytne do kravaty a začne škrtit. Pak se stane něco neočekávaného. Narušitel se hodně rozkašle a já poznám svého přítele. Hmátnu po vypínači a světlo se okamžitě rozlije po místnosti.
"Hayate, vyděsils mě! Proč nemáš rozsvíceno?" Člověk aby se bál vejít do vlastního bytu.
Snaží se uklidnit kašel. "Odpočíval jsem v ložnici, když jsem slyšel něco podezřelého. Spíš se můžu zeptat já na důvod tvého plížení?
"Promiň, příště budu dupat a funět jako stádo buvolů." Pousměji se. "Neměl by sis jít znovu lehnout? Vypadáš unaveně," řeknu starostlivě a pohladím ho po líci.
"Dobře, budu tě tam čekat." Líbne mě na tvář a vrátí se zpět do ložnice.
Nachystám si něco k večeři a skočím si do sprchy. Potichu vejdu do místnosti a neslyšně vklouznu pod peřinu. Téměř okamžitě se ke mně přitiskne teplé tělo.
"Vzbudil jsem tě?"
"Ne, ještě jsem ani nespal." Nahne se nad moji hruď. Rty vyhledá ty moje.
Tolik jsem se na něj těšil, ale nechci ho moc přetěžovat. Dnes vypadá hůř než obvykle. Jemně ho od sebe odtlačím. Nemůžu si ho vzít v takovém stavu. Mohlo by se mu přitížit.
"Co to děláš?" ozve se nesmlouvavě.
"Nic, jen nechci, aby se ti přitížilo," vyřknu svou obavu. Musím o něj pečovat.
"Tss, myslíš, že jsem tak moc unavený, abych se s tebou nemohl vyspat? To si o mě… *kašel* myslíš pěkné věci," vytkne mi.
"To slyším, jak je ti dobře." Nesmlouvavě ho zatlačím na jeho půlku postele a přikryji peřinou až po bradu. I přes tmu cítím vyčítavý pohled tmavých očí, ale dělám to pro jeho dobro.
Ráno si uvědomím, že dnešní noc kupodivu proběhla podezřele v klidu. Raději zkontroluji přítele, jestli ještě dýchá. S uspokojením zaznamenám pravidelné pohyby přikrývky.

Chunniské zkoušky jsou u konce. Hosté a návštěvníci odjedou do svých domovů a ve vesnici konečně zavládne klid. Hokage-sama je velmi spokojen s celým průběhem akce a dá všem shinobim jeden den volna. V práci jsou samozřejmě všichni rozradostnění a hned se plánuje večerní program. Všichni jednomyslně odhlasují návštěvu místních horkých pramenů. Dokonce i otcové jako Aburame Shibi a Shikaku Nara přislíbí svou účast. U posledního zmíněného mám dost pochybnosti, jestli dojde, protože jeho manželka je, jak bych to nejlépe vysvětlil, pěkná fúrie. Náladu mi poměrně kazí Raidův rozradostněný pohled. Už tak mě pomalu vysvléká očima a teď se jeho sny stanou skutečností. Ale budu mít u sebe Hayateho, tak doufám, že se vyvaruje jakýkoliv narážek.
Před vstupem do onsenu postává hlučící skupina mužů. Připojíme se k nim.
"Jsme všichni, nebo někdo ještě chybí?" Přelétnu pohledem všechny přítomné.
"Ani se nedívej, Kakashi dojde jako obvykle pozdě, ale měl by ho vyzvedávat Iruka. Takže za chvilku by se měli objevit," odpoví na mou otázku Ibiki, velitel jednotky pro špionáž a vyslýchání podezřelých osob.
Uchechtnu se: "Jen, aby vůbec dorazili." Za pas si přitáhnu svého přítele k sobě.
Ani ne za čtvrt hodinky se objeví oba opozdilci. Tomu říkám rekord.
Za veselého povyku vejdeme dovnitř, kde nás už očekávají. V šatně si odložíme oblečení, ale je tu trochu těsno. Přes dvanáct chlapů na jednu malou místnost je opravdu dost.
Proto se snažím vypadnout co nejdříve. Venku přejdu po studené dlažbě k vodě, ze které stoupají obláčky páry. Vkročím do horké průzračnosti a zaberu místo v rohu, kde se ke mně připojí Hayate. K mé nelibosti se naproti usadí Raidou, nepokrytě pozorujíc moje tělo. Snažím se ho nevnímat a užívat si úžasnou chvíli volna. Kotetsu s Izumou dělají jako obvykle bordel. Jsou správná dvojka. Jejich pošťuchování skončí letem do středu bazénu. Zvedne se vlna a ošplíchne všechny přítomné.
"Kotetsu!" zavrčí Kakashi. Jeho rozježené vlasy jsou spláclé dolů a vypadá jako zmoklá slepice.
"Já za nic nemůžu. To Izumo," brání se peskovaný a ukazuje prstem na svého parťáka.
"Jo, jasně. Sedněte si na prdel, než si pro vás dojdu," naoko zavyhrožuje.
Oba provinilci zapadnou na volné místo.
Nastane příjemné ticho, které brzy přehluší družný rozhovor mužů.
"Asumo, tak co Kurenai?" hodím po něm okem a sleduji, jak se neklidně ošije.
"Co by mělo být?" hraje si na nechápavého.
"Moc dobře víš, co myslím. Kroužíš kolem ní jako mlsný sup. Už jsi ji někam pozval?" Vyloženě se bavím jeho rozpaky.
"Ještě na to nebyl vhodný čas," zabručí potichu.
"Jenom, aby ti neutekla s jiným, když to budeš pořád oddalovat." Měl by se odvážit. Maximálně ho může odmítnout, ale i to je dost nepříjemná zkušenost. Nebudu ho dál trápit a zaměřím se ostatní. Kakashi je zase nucen svým rivalem k nějaké sázce. To jsem zvědav, co Gai vymyslel. Minule vyhrál šedovlasý a byla to docela sranda.
Všichni jsou už prohřátí a lehce načervenalí. Hayate má po dlouhé době zdravou barvu. Líčka má tak krásně vybarvená, že mám chuť si ho odvést bokem a pomilovat se s ním. Krásná představa, ale nereálná.
Po koupeli je na řadě chutná večeře. V bavlněných kimonech se rozesadíme okolo velkého stolu. Se společným "Itadakimasu" se pustíme do jídla. Je výborné. Ochutnávám ode všeho - rýže, nudle Soba, zelenina, kousky ryba mořských plodů. Koutkem oka sleduji svého přítele. Opatrně nabírá horké maso a hůlkami si ho vloží mezi rty. Trochu mi z toho vyschne v krku. Poslední dobou jsem nějaký nadržený. Nakloním se k němu a další sousto mu seberu a políbím ho. Naštěstí všichni kámoši a spolupracovníci si už zvykli a nepřipadá jim to vůbec divné či nechutné. Jen Raidou propaluje Hayateho závistivým pohledem.
Popíjí se saké a všichni začínají být veselí. Oba rivalové se snaží neprohrát. Jejich sázka spočívá v tom vypít deset kalíšků saké bez použití rukou rychleji než soupeř. Že si nedají pokoj. Souboj skončí vítězstvím zelené šelmy a to jen díky tomu, že si šedovlasý musel prvně sundat masku. Ostatně nevím, proč ji nosí, když vypadá úplně normálně.
Na noc se rozdělíme na dvě skupiny. Můj osobní stalker je naštěstí ve vedlejší místnosti. Nechám kluky, aby se zakutali do futonů a zhasnu. Ještě než ulehnu, začne se někdo bláznivě smát a šustit peřinou. Vrátím se zpět a rozsvítím. Samozřejmě, není to nikdo jiný než Kotetsu a Izumo.
"Přestaňte dělat bordel a lehněte si!" rozkážu dvou aktivistům.
Ťuknu do vypínače a než se stihnu přikrýt, ozve se z druhé strany pokoje bolestné úpění a sténání. Nakvašeně vstanu a posvítím si na ty blbečky. Gai láme Kakashiho přes záda.
"To si děláte srandu! Nemůžete si normálně lehnout a spát?!" zlobím se.
V duchu si slibuji, že si lehám naposledy. Po chvíli se ale přesvědčím o opaku. Za chichotání, šustění a pofidérních zvuků nasraně vstanu. Dojdu a osvětlím místnost. Co to bude teď? Překvapením otevřu pusu a koukám na ně jak tele na nový vrata. Dělají si ze mě srandu? Postavili si živou pyramidu!
"Už mě vážně serete! Okamžitě si lehněte na svoje místa, nebo za sebe neručím!" Za nesouhlasného brblání ze sebe chlapi slezou a zapadnou do peřin. Zhasnu, a pokud někdo jenom cekne, je synem smrti. Vzali mou výhružku vážně a je ticho jako v hrobě. Vystrčím ruku zpod teplé duchny, abych mohl ihned vklouznout pod sousedovu a propletu si prsty s jeho. Za chvíli nevím o světě jako každý v téhle místnosti.

Po bezvadném odpoledni nám začne běžná rutina. Hlídky, mise, Raidovo věčné otravování. Hayate mi začíná chátrat před očima. Dochází pravidelně do nemocnice, ale jeho stav se vůbec nelepší. Kašle tak často, že mám obavy, aby nepřišel o plíce. Zůstává doma a polehává. Vypadá značně ztrhaně. Není noci, kdy by mě neprobudil. Mám o něj silné obavy. Ještě k tomu dostávám úkol. Musím doručit svitek do Písečné vesnice.
"Hayate, mám misi. Zvládneš to tady?" zeptám se s obavami v hlase.
"Neboj, nejsem malý. Za týden jsi zpátky coby dup." Snaží se ulehčit situaci.
Nesouhlasně zakroutím hlavou. "Mám o tebe strach. Tvoje nemoc se poslední dobou hodně zhoršila…," nestihnu domluvit.
"Já vím, ale nevzdám se tak snadno. Už bys měl jít." Přitáhne si mě k procítěnému polibku. Chytím ho okolo pasu. Je tak pohublý. Musím jít, se značnou nechutí se sbalím a s posledním polibkem ho opustím. Tuhle misi mi byl čert dlužen.

U brány mě čeká Raidou. Proklínám Hokaga-sama, tohle mi udělal snad schválně. Celý týden od rána do večera budu muset být s tím otrapou a nemůžu se ho jen tak zbavit. Hned na začátek si s ním vyříkám pravidla pro společnou cestu. Rukou zastavím jeho přítulné pohyby.
"Pro začátek ti zakazuju na mě sahat. Pokud máš rád svoje ruce, tak to nedělej. Nebudeš se mi podbízet ani nic podobného, nejsem na to zvědavý, jasné?"
Zaraženě přikývne a vyjdeme na ohavně dlouhou cestu.
První dny se Namiashi drží a moc mě neotravuje. V Písečné vesnici požádáme o audienci. Předáme svitek a hodnou chvíli čekáme na odpověď. Kazekage-sama vypadá dost přísně, nechtěl bych se s ním pustit do křížku. Převezme odpověď a rychle opustíme vesnici. Písek mi zalezl snad všude. Těším se, až budeme konečně v lese. Hvozdy mají jedno plus a mínus zároveň. Dobře se v nich dá skrývat.
Někdo si dělá zálusk na tajné informace. O vteřinu předtím, než mezi nás dopadne slzná bomba, odskočíme každý na jinou stranu.
Zaznamenám minimálně tři útočníky. Škoda, že nemám po boku Hayateho, byl bych si jistější. Sice Raidou není špatný shinobi, ale nemám v něho plnou důvěru. Senbonovou špejlí rozptýlím pozornost maskovaného muže, než se naděje jeho břišní dutina vydává svůj obsah světu. Další už je připravený, na nic nečeká a zaútočí plnou silou. Po pár úderech uznám, že má velkou sílu a je mrštný jako lasice. Mám co dělat, abych se pokaždé vyhnul smrtící ráně. K mé smůle se mi pod nohy připlete větev. Spadnu na záda a bolestivě se praštím do hlavy, až vidím jen samé hvězdičky. V mlze vnímám blížící se čepel. Zavřu oči a očekávám bolest, která nepřichází. Místo toho ucítím na rtech dotyk a do pusy se mi začne prodírat čísi vlhký jazyk. Vytřeštím oči a odstrčím ho. Hřbetem ruky si otřu ústa a zhnuseně si odplivnu, jako bych ochutnal něco odporného, což není daleko od pravdy.
"Co si myslíš, že děláš?! Pomátl ses na rozumu?" rozkřiknu se a zaznamenám vedle sebe ležící mrtvolu muže, jehož zbraň měla ukončit můj život.
"Chtěl jsem ti dát první pomoct. Nevím, proč na mě křičíš, když jsem ti zachránil život. Jsi pěkně nevděčný!" oponuje naštvaně s bolestným podtónem v hlase.
Všimnu si, že má zraněnou ruku a krvácí. "Promiň, díky za záchranu, ale v Konoze by sis měl oživit zásady první pomoci. Líbání mezi ně nepatří… Pojď, obvážu ti ránu."
Prvně se tváří nafouknutě, ale ošetřit se nechá. Rána není hluboká a šití nebude potřeba. Pečlivě paži obmotávám obvazem.
"Víš, že jsi neskutečně sexy, když máš soustředěný výraz?"
Hodím po něm naštvaným pohledem a uzel utáhnu o trochu víc, až mu na tváři přeběhne bolestný úšklebek.
"Jdeme." Zvednu se a prohledáme mrtvoly, ale nic zajímavého nezjistíme. Do Konohy dorazíme pozdě večer. Raidou se nabídne, že svitek doručí sám. Všiml si, že posledních pár hodin jsem neklidný a roztěkaný. Poděkuju mu a rychle zmizím. Nutkání je čím dál silnější. S přerývavým dechem doběhnu k našemu bytu. Vlítnu dovnitř, už na chodbě slyším šílené zvuky vyluzované jedinou osobou. Jako velká voda se dovalím do ložnice. Hayate sedí na posteli, dávivě kašle a ruce… má celé od krve. Okamžitě k němu přiskočím.
"Co je s tebou? Vezmu tě do nemocnice!" Chystám se ho sebrat do náruče a jít.
Pohybem ruky mě zastaví a zvedne ke mně oči plné úlevy. "Myslel jsem, že už tě nestihnu."
"Jak nestihnu? Co to plácáš, musím tě vzít k doktorovi!" Nechápu, proč nechce jít.
Dostane další záchvat, na světlém povlečení přibývají skvrny od krve. Nabere dech a namáhavě mi odpoví: "Mám rakovinu plic. Nechtěl jsem ti to říkat, aby sis nedělal takové starosti. Umírám, do zítřka už nevydržím… Čekal jsem na tebe."
Úplně se mi stáhne hrdlo zoufalstvím. Proč mi to neřekl dřív? Mohl jsem tu s ním zůstat. Místo mě by šel někdo jiný. Kdyby… kdybych se zpozdil, tak…
Sevřu ho pevně v náruči. Musí mít hrozné bolesti, úplně se chvěje.
"Gemno, polib mě," zaprosí chraplavým hlasem.
Nemůžu odmítnout. S hrůzou si uvědomuji, že tohle bude poslední polibek, který mi může dát. Zatváří se spokojeně, ale hned na to se jeho tvář zkroutí a zase se dávivě rozkašle. Svírám ho, nezajímá mě, že budu o krve. Jsou důležitější věci. Přerývavě dýchá a opírá se o mou hruď. Postupně zaznamenám, že jeho frekvence nádechů zpomaluje, až ustane úplně.
"Hayate! Nesmíš umřít! Nemůžeš mě tu nechat samotného!" Třepu s jeho bezvládným tělem. Je pozdě, už tu není. Obejmu ho a rozeštkám se. Na hrudi mě pálí, jako kdyby mi někdo vyrval srdce z těla. Po obličeji mi tečou potoky slz. Ne, tohle nemůže být pravda. Kvílím jako raněné zvíře. Nevím, jak dlouho tam sedím a hořekuji nad jeho smrtí. Ráno se probudím. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, co se včera událo. S malou nadějí, že to byl jen sen, se otočím na druhou stranu postele. Skelný pohled mě utvrdí o opaku. Rukou mu zavřu oči. Ta bolest ze ztráty je tak velká. Nejraději bych si šel hodit mašli. Nemůžu to udělat, Hayate by mě považoval za slabocha.

Na druhý den se koná pohřeb. Všichni naši kamarádi přišli v černém. Nebrečím, všechny slzy jsem vypotřeboval už včera. Jako by všechno šlo mimo mě. Spustí se rakev a na její víko dopadne bílá květina, ode mě. Musím odvrátit pohled, trhá mi to srdce. Přijímám kondolence, ale jako bych tam ani nestál já sám. Moje mysl se brání a utíká před bolestnou ztrátou. Udělá se mi trochu špatně, kdyby mě Asuma nezachytil, skácel bych se k zemi. Někdo mě propleskává. Pomalu rozevřu víčka a zadívám se do červených ustaraných očí Kurenai.
"Gemno, je ti dobře?" zeptá se starostlivým hlasem.
Nikdy mi nebylo líp, pomyslím si ironicky. Na její otázku zavrtím hlavou.
"Chceš vzít domů?
Přikývnu.
Přivolá Aobu a společně s Asumou mě odvedou pryč. Zlomeného a zničeného. Doma mě dovedou do ložnice, ale při pohledu na zakrvácenou postel si to rozmyslí. Usadí mě v kuchyni, mezitím tmavovlasá kunoichi převleče rudé povlečení. Za chvíli přijde a pokyne mužům, aby mě odvedli. Uloží mě do lůžka jako nějakou panenku. Nikterak nevnímám jejich utěšující slova či dotyky ženy. Nikdo mi ho nemůže vrátit.
Osamocený v prázdném bytě. Ode zdí se odrážejí jen vzlyky. Už nemám sílu na nic. Jen odevzdaně ležím a tupě koukám do stropu. To samé dělám celý druhý den. Nakonec se vzmůžu. Musím něco dělat nebo se zblázním. V práci na mě všichni soucitně koukají, ale jejich lítost je mi u prdele. Většina z nich už někoho blízkého ztratila a ví naprosto přesně, jak moc to bolí.

Celý týden chodím jako tělo bez duše. Schválně dostávám jednodušší mise, asi se o mě opravdu bojí. Korunu tomu všemu nasadí Raidou.
"Teď, když jsi volný, nechtěl by sis něco začít se mnou?" Natěšeně mě chytne za ruku.
Podívám se na něj vražedným pohledem. Všichni v místnosti po těch drzých slovech ustrnou v pohybu. Rukama vystřelím k jeho hrdlu a nekompromisně ho začnu škrtit. Kdyby mě od něj silou neodtrhli, zabil bych jej. "Ty hajzle, na tebe bych nikdy nešáh. Zabiju tě!" Snažím se vykroutit, ale ruce ninjů mě svírají pevně. Než se uklidním, aby mě mohli pustit, uplyne dlouhá doba.
Jeden týden se přelije v další. Všechny dny jsou stejně šedivé a prázdné. Nemám chuť žít, nemám pro co žít. Nejhorší jsou noci, chladné, tiché a smutné. Moje nespavost se začíná projevovat na mém zdravotním stavu. Kruhy pod očima a nepřirozená bledost. Na starostlivé dotazy odpovídám mávnutí rukou a víc se o ně nestarám. Je s podivem, že dostanu společně s ostatními těžší misi. Máme chránit patnáctiletou dívenku ze vznešeného rodu. Připravíme se společně s Ebisu a Aobou na několikadenní misi. Slečna je hodně vyjukaná. Moc se jí nedivím, kdyby mě doprovázeli tři cizí chlápci, asi bych taky nebyl úplně v klidu. Je krásně, slunce hřejivě svítí, ale ani žlutý kotouč či švitoření dívenky mě nemohou přivést na jiné myšlenky. Nedokážu vnímat nic jiného než černotu zaplňující mou duši.
Mezi stromy něco podezřele lupne. Kluci se postaví do obrané pozice. Mám za úkol chránit dívku vlastním tělem. Nepřátelé jsou extrémně rychlí. Mám co dělat, abych tu holku udržel naživu. Na poslední chvíli se otočím čelem k nepříteli a mou hrudí projede ostrá katana. Překvapeně se kouknu na místo vpichu. Někde tam uvnitř právě umírá orgán, který je k životu nejdůležitější. Začnu se smát šíleným smíchem. Chytím zápěstí vyjeveného ninji a přitáhnu se k němu blíž, abych ho mohl chytit za látku kabátu. Stříbrná čepel projede tělem, až se zarazí o záštitu. Z úst mi vytéká pramínek krve. Vyjevený muž se snaží ucuknout, ale svírám ho příliš pevně. "Děkuji." Poslední slova pronesená do bitevní vřavy. Pozbývám sil a svezu se kolena. Shinobi udělá krok zpátky a tím svou zbraň vytáhne ven. Okamžitě se mi na prsou začne rozlévat horoucí krev. Nesnažím se svírat ránu, je to zbytečné a jen bych prodlužoval své utrpení. Tělo se svíjí ve smrtelných křečích, ale moje mysl, už nic necítí.
Vidím ho, přichází ke mně. Natahuje bledou ruku mým směrem a čeká. Ve tváři mu hraje veselý a uvolněný úsměv. Takového jsem ho neviděl už hodně dlouhou dobu.
"Gemno, půjdeš se mnou?"
Neváhám ani minutu. Pevně sevřu éterickou ruku svého přítele. Konečně jsem se dočkal a můžu být s tím, pro kterého moje srdce bilo. Vydechnu naposled.

Děkuji Rose Mallow za korekturu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Suki Ashikaga Suki Ashikaga | Web | 13. dubna 2014 v 18:18 | Reagovat

sugoi O.O
dokonce i slzička ukápla :')
je super, že konečně někdo napsal něco o vedlejších postavách, cením si toho :3
no prostě dokonalost sama, klaním se :3

2 Stella Sayuri-Enshant Stella Sayuri-Enshant | E-mail | Web | 13. dubna 2014 v 18:40 | Reagovat

to bylo tak krásné...už od začátku kdy se ti dva objevili u zkoušek jsem ja měla ráda ale nikdo na ně nepsal povídku....a teď jsem se konečně dočkala :-) díky holky, bylo to skvělé napsané :-)

3 a2l a2l | E-mail | Web | 14. dubna 2014 v 19:12 | Reagovat

Začnu z vesela :) "Protože má ty víš co." Jsem si hned vzpomněla na pána temnot, vy víte koho :D
Ale pak... Aww, to bylo tak hrozně dojemný! Bože, já se asi fakt rozbrečím! TT.TT (Okay, možná se nerozbrečím, ale bylo to fakt moc pěkné, Iv. Tímto se tato jednorázovka umisťuje na žebříček mých nejoblíbenějších povídek :3)

4 Ája Ája | Web | 14. dubna 2014 v 20:45 | Reagovat

A já si zrovna chtěla přečíst něco na vylepšení nálady a teď se mi chce skoro brečet, ale povedlo se ti to ^^

5 Dráče Dráče | E-mail | Web | 15. dubna 2014 v 18:40 | Reagovat

V té části, kde zemřel Hayate, jsem se málem rozbrečela. Na konci, kdy ho Genma následoval, jsem cítila jakousi zvláštní úlevu... Kvůli tomu, že ti dva budou moct být spolu... Krásné.

6 Ivanitko Ivanitko | Web | 17. dubna 2014 v 12:01 | Reagovat

[1]:[2]:[4]: Děkuji moc, jsem ráda, že se vám to tak líbilo.
[3]:Tak to je pocta.
[5]:Ten konec byl nasnadě, bez to by to nebylo ukončené.

7 Seiya Seiya | Web | 17. dubna 2014 v 21:03 | Reagovat

Raidou je debil a to ho mám většinou ráda. Ale tady teda... Pěkně to na mě zapůsobylo, je to moc povedá povídka.

8 Ivanitko Ivanitko | Web | 18. dubna 2014 v 0:21 | Reagovat

[7]:Potřebovala jsem nějakou otravnou postavu a výběr padla na Raidoua, nikdo o jeho charakteru nic neví, takže jsem si ho vymyslela. :)

9 yaoifan yaoifan | 26. dubna 2015 v 8:55 | Reagovat

Velmi pěkná povídka, ostatně jako všechny na tomhle blogu -btw. nebylo by něco na téma SasuSai ?

10 Ivanitko Ivanitko | E-mail | Web | 26. dubna 2015 v 13:23 | Reagovat

[9]:SasuSai povídku tu určitě nenajdeš, možná pár obrázků a ani tím si nejsem moc jistá. Psaní na tenhle pár zrovna v plánu nemám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.