Vánoční dárek II.

15. května 2014 v 7:00 | Ivanitko + Ája |  Vánoční dárek
Přijme Deidara záchranu dobrovolně nebo raději zvolí smrt? Bude potřestán za svou neposlušnost?


Otázka mu rezonovala myslí. U Madary chtěl raději zemřít, ale při útěku až příliš nezdravě lpěl na životě, pomyslel si zkroušeně. Má přikývnout divnému chlápkovi uprostřed lesa a zachránit si holý krk, nebo pomoc odmítnout a zemřít? Svou smrt si vždy představoval ve formě velkolepého umění. Nakonec zvítězil živočišný pud. Roztřeseně natáhl ruku k muži.
Ten ji pevně sevřel ve své a vytáhl ho na nohy. V mžiku byli oba pryč. Muž raději chlapce omráčil ránou do zátylku, aby mu nedělal problémy, až zjistí, že se vrací do domu utrpení.
Slíbil svému pánovi, že ho potrestá, ale když viděl jeho namodralou kůži, usoudil, že se potrestal už sám. Minimálně z toho prochladne. Udělal mu horký ovocný čaj a postavil ho na stolek těsně vedle postele. Záměrně ho uložil do jiného pokoje než předtím, aby ho trochu zmátl.
Když se probudil, rukou si promnul bolestivý zátylek. Začal se třást po celém těle. Nejen tím, že mu bylo příšerná zima, ale navíc i díky tomu, že měl podezření o návratu k Madarovi. Překvapeně si sedl, zase byl nahý. Zabalil se do přikrývky, aby alespoň nějak zvýšil tělesnou teplotu. Čaje se ani netknul, kdoví co v něm bylo navíc.
"Neboj se, nic tam není," ubezpečil ho muž, jako kdyby tušil jeho obavy. Nejspíš chtěl ještě něco říct, podle toho, jak se nadechoval, ale to by se nesměly otevřít dveře.
"Můžeš jít, Zetsu, teď už se o něj postarám sám." Černé duhovky se znovu střetly s pomněnkovou modří.
"Dlouho jsme se neviděli," řekl Uchiha na uvítanou a škodolibě se usmál.
"Je silně podchlazený, neměl byste ho… přetěžovat," upozornil ho Zetsu opatrně těsně před tím, než odešel.
Třásl se jako ratlík a zuby mu cvakaly o sebe. Kůži měl ledovou, jako kdyby na něj sáhla sama smrt. Vždyť k ní před chvílí neměl daleko. Nenávistně opětoval pohled, kdyby ho Tobi nedostal k tomu… tomu (ni pro něj neměl dost šeredný název), nikdy by se nic z toho nestalo!
"Nečum na mě," vyjel ostře po černovlasém.
Madara se od srdce zasmál. Jednou rukou se opřel o futra, v druhé svíral nějaké oblečení, které následně po plavovláskovi hodil.
"Obleč se, nebo zůstaň nahý. Je mi to celkem jedno," dodal a zase odešel. Na šatech nebylo nic divného, kdyby k nim nebyl přibalen i obojek. Buď ho k tomu dal Madara omylem, anebo to byl nějaký zvláštní druh zábavy.
Deidara se ušklíbl. Suché oblečení přijal docela rád. Obojek přebíral mezi prsty a pak s ním mrštil do kouta. Nikomu čokla dělat nebude! Zalezl pod deku a schoulil se do klubíčka. Dýchal si na prsty a doufal, že se zahřeje co nejdřív.
Madara se opět odebral do postele, tentokrát už vstávat nemínil. O všechno ať se postará Zetsu.
Ráno ho neprobudily sluneční paprsky, ale právě onen věrný společník.
"Děje se něco?" zeptal se Uchiha lehce rozmrzele.
"Nic podstatného, jen byste se měl nasnídat," upozornil ho muž jemně. Staral se o něj po všech stránkách, aniž by se mu někdy dostalo poděkování. Nevadilo mu to, měl svého pána rád.
"Dobře, toho kluka nech ale zatím o hladu, sám mu pak jídlo donesu." Madarovi se hlavou honily šílené plány, co všechno by s ním ještě mohl dělat.

Celou noc se klepal zimnicí, ale k ránu se mu podařilo neklidně usnout. Vysílení a mráz mu neudělaly vůbec dobře. Tělo mu hořelo, ale třásl se chladem. Jak skvělé, pomyslel si. Nevnímal kručení v žaludku a snažil se utěsnit všechny díry pod peřinou, kterými by se k jeho tělu mohl dostat studený vzduch.
Madara vešel klasicky bez zaklepání nebo jiného varování.
"Budeš jíst?" zeptal se ho, jako kdyby mluvili o počasí. Pohled mu sklouzl na obojek v rohu místnosti, nic jiného ani nečekal, přesto ho to nutilo k úsměvu. Zajímalo ho, jak dlouho mu ten zbytečný a nesmyslný vzdor vydrží.
"Zapomeň," ozvalo se huhlavě zpod peřiny. Ještě to tak. Určitě má o něj děsnou starost. Kdoví co zase vymyslel! Nemínil se s ním bavit.
"Jak myslíš." Na přemlouvání Uchiha nikdy nebyl stavěný. Prostě se otočil na patě a chystal se odejít.
"Šak si běž. Nikdo tě tady o nic neprosí," vykřikoval hlas tlumený pokrývkou.
Madara mu na to nic neřekl, hádky byly pod jeho úroveň, on vždycky zůstal nad věcí. Ani se na nebohého blonďáčka nepodíval, a už si talíř s jídlem přehazoval do druhé ruky, aby mohl otevřít dveře.
Nemínil se dát tak snadno. Už vydržel i delší dobu bez jídla. Sice vůně snídaně dráždila jeho nos, ale zatnul zuby s vidinou, že se tomu bastardovi nepodvolí. Klidně chcípne hlady.
Madara otevřel dveře a beze slova odešel.
"Donutím ho to sníst," nabídl se Zetsu, sotva viděl svého pána vycházet.
"Proč? Až bude mít hlad, řekne si sám. Že má pud sebezáchovy, ses přesvědčil včera." Uchiha mu vtiskl talíř do ruky, ještě upozornil svého důvěrníka, aby rozhodně toho chlapce zamknul (okna v místnosti naštěstí nebyla) a hlavně aby mu nic nenosil - ať už čaj nebo jídlo, pak se chtěl jít věnovat jednomu důležitému úkolu.
"Ale, Madaro-sama, je podchlazený, ten čaj by mu určitě prospěl," namítl muž opatrně.
"Než si na něj udělám čas, tak určitě neumře," mávl nad tím černovlasý rukou.
Deidara osaměl. Celý den se neklidně převaloval. Bylo mu strašně. Pálilo ho v krku a hlava bolela jako čert. Rty měl okoralé. Čaj u postele vypil už dávno. Co by dal za doušek vody. To by ale nesměl být od toho magora, co ho tu drží. Při lepší chvilce prohrabal kupu mokrého oblečení. S potěšením našel trošku hmoty, ze které vymodeloval výbušnou housenku. Nechal ji vylézt nad vchod dveří. Škodolibě se těšil na chvíli, kdy Madara strčí do pokoje nos.
K jeho smůle před Madarou do pokoje vešel Zetsu, bál se, že by chlapec mohl umřít, a to by byl pán pak ještě mrzutější, protože se zdálo, že ho ta hračka alespoň trochu uspokojuje.
Dveře otevíral pomalu a potichu, jak bylo jeho zvykem, možná právě proto si všiml padající věci. Nestihl ale včas uhnout, naštěstí ho to stálo jen malé škrábnutí na rameni. Vzhledem k malému množství jílu a většinové části vody se ozvala jen malá rána. Bomba stačila pouze na propálení prohlubně do zárubně dveří.
S mrzutostí sledoval zvláštního dvojbarevného muže, jak se chytil za rameno, kde mu prosakovala krev. Nebyl jeho cílem, vyskočil z postele, aby se kolem něj dostal pryč. Zetsu ale zesláblého Deidaru bez problémů chytil a vrátil zpět do postele.
"Pust!" Bránil se marně. Silnější ruce ho zatlačily do pelesti.
"Měl bys odpočívat," vytknul mu starostlivě.
Pak vzal hrnek ze stolu a dolil do něj novou tekutinu z porcelánové konvice. Stačilo, aby ji držel v druhé ruce a voda by se dozajista vylila.
"Nedělej si to zbytečně složitější, protože i kdybys odsud utekl, daleko se nedostaneš - a v takovém stavu už vůbec ne." Zetsu se dotkl jeho čela, aby mu zkontroloval teplotu. Z toho usoudil, že bude nejspíš potřebovat i nějaké léky. Ty si mu ale netroufl dát, už s tím čajem dost riskoval Madarův hněv.
"Chápej, jsem tu vězněm. Chci odtud pryč, hm." Nemohl se na toho zvláštního chlapíka zlobit. Nechápal, proč slouží takovému chuligánovi.
"Já vím, ale nemohu tě pustit. Pán rozkázal tě tu držet," řekl omluvně.
Deidara pohledem hypnotizoval vodu v hrnku. Nakonec se před ním odhodlal a žíznivě ji vycucl.
"Madarovi to říkat nemusíš," odtušil.
"To nemusím, měl bych z toho sám problémy." Hned na to se Zetsu kousl do jazyka, to mu říkat neměl. Když uslyšel v těsné blízkosti kroky, trochu se vyděsil. Rychle chlapce zamknul a šel si po svých.
Madara si ho i přes to všiml. Nic na to neřekl, jen se trochu ušklíbl.
"Jak je mu?" zeptal se ho zpoza rohu.
Zetsu sebou polekaně trhl. "Špatně," dokázal přesto odpovědět.
"To je dobře." Madara se nejdřív najedl, až pak se pokusil donést jídlo i blonďákovi. "Už máš hlad?" zeptal se ho trpělivě.
"Hraješ si na chůvu? Nemám hlad. Můžeš se vrátit tam, odkud jsi přišel!" Vzápětí mu hlasitě zakručelo v žaludku. Uhnul před výsměšným pohledem černovlasého. Jestli si myslel, že mu za kus žvance bude líbat ruce, tak to se hodně pletl.
Madara povytáhl obočí, ale nic neřekl, zase se otočil ke dveřím, aby mohl odejít. Jestli chce hladovět, tak mu nebude bránit. Závisí jen na něm, jestli bude jíst nebo strádat. Koneckonců začne alespoň slábnout, a pak to s ním bude mít o něco lehčí.
Pokud si Deidara dobře vzpomínal, tak člověk o hladu vydrží až padesát dní. Ještě chvíli vzdorovat může, i když se mu vnitřnosti hlady kroutí jako živí hadi. Sice uhasil největší žízeň, ale i tak by se ještě napil. Madaru ale prosit nebude.
A ten momentálně ani o jeho prosby nestál, přivedl si novou hračku. Nemínil čekat, až se plavovlasý uzdraví a zmoudří. Jeho odpor mu na jednu stranu imponoval, na druhou ho už trochu unavoval. Měl přeci jen své potřeby.
Zase osaměl. Úlevně si oddychl. S Madarou se člověk musel mít pořád na pozoru. Stočil se do klubíčka a snažil se v sobě potlačit všechny nepříjemné pocity - od svírání prázdného žaludku po bolesti hlavy.
Madara si zatím ve vedlejší místnosti rozbaloval svůj nový objev. Vlasy sněhově bílé, oči jako dva veliké, smutné smaragdy. Chlapec vypadal zmateně, ale nebránil se mu, dokonce ani tehdy ne, když se měkké rty dotkly jeho krku. Dovolil si přivřít oči a nechat se laskat.
Deidara slyšel přes zdi chůzi v druhé místnosti. Neměl tušení, co se tam děje. Až hlasité steny Madarova nového mazlíčka mu napověděly.
Pro Uchihu to byla rajská hudba. Něžně ochutnával krémově bílé tělo pod sebou, nepotrpěl si na jemnůstky, ale vzhledem k tomu, jak se teď trápil s tím blonďákem, si to momentálně docela užíval.
Dei se snažil nemyslet na věci, které se děly za zdí. Přemítal o situaci, ve které se ocitl. Moc možností neměl. Madara vypadal, že je mu jedno, jestli pojde hladem nebo ne. Východisko, které bylo asi nejlepší, se mu vůbec nelíbilo. Kdyby… kdyby černovlasému vyhověl ve všem, třeba by ho nakonec pustil. Sice by přišel o svou hrdost, ale zachránil by si holý zadek. No, možná ani ten ne. Ale byl by naživu a na svobodě. Sevřel pěsti. Příště až dojde, zkusí s ním vyjednávat. Pochyboval, že obměkčí tu skálu, ale za pokus to stojí.
Když Madara vyvrcholil do toho mladého těla, spokojeně se odtáhl. Takhle si už dlouho neužil, možná si ho tu nechá stejně jako plavovlasého. Dokonalé protiklady, alespoň se budou dobře doplňovat.
"Tohohle si na nějakou dobu necháme," informoval Zetsua, když vycházel ze své ložnice.
"A co ten druhý?"
"Na toho bych málem zapomněl, zajdu se za ním podívat a zítra ať se na něj přijde podívat medik." Madara na sebe natáhl jen kalhoty a tmavý saténový župan, v konvici s modrými květy donesl blonďákovi ovocný čaj, v druhé ruce držel něco na snížení teploty. Měl dobrou náladu, jinak by to neudělal.
"Předpokládám, že jíst nebudeš, ale Zetsu říkal, že proti čaji nic nemáš. Kdyby tě ta hlava hodně bolela, tak tady je prášek. Je to na tobě, nenutím tě pít ani jíst… ani se uzdravit." Po těch slovech se chystal Madara zase odejít. Nepředpokládal, že by s tím tvrdohlavým telátkem pohnul.
"Počkej," zachraptěl. Olízl si vyschnuté rty. Počkal, až se černovlasý otočí. "Já… chtěl bych se s tebou na něčem domluvit." Mátožně se posadil. Moc se mu do mluvy nechtělo. "Když ti vyhovím, v čemkoli budeš chtít, pustíš mě zpátky?" Raději sledoval kostkovaný vzor na dece, než aby se podíval Madarovi do očí.
"Já nesmlouvám," utnul Uchiha razantně jeho představy o vyjednávání. "Buď přijmeš fakt, že jsi tady a budeš se mít dobře, nebo ho nepřijmeš a budeš se mít tak… jak se právě máš." On si dovoluje smlouvat? S ním? Vlastně je to docela pokrok, ale přesto nemůže, jeho ego je až příliš vysoko na to, aby mu dovolilo dělat kompromisy. On je tu pánem.
"Čím dřív to pochopíš, tím líp pro tebe. Já umím být trpělivý," dodal.
Dei čekal něco obdobného, ale vyřčená slova zadupala všechny jeho naděje do země. Rád by se vrátil mezi své. Dokonce by mu snad ani nevadily Hidanovy provokace na jeho pohlaví nebo Sasoriho utkvělé představy o formě umění. Jak rád by je viděl. Za ostřížího dozoru snědl prášek a zapil ho. Postavil hrnek zpět na stolek a vzhlédl k pánovi domu. "Dobře." Neměl na vybranou.
"No vidíš, že to jde." Zdálo se, že Uchiha o něčem přemýšlí, ale nejspíš to zavrhl, protože jen pohodil hlavou a vzal za kliku. Chtěl se ho dotknout, pohladit ho po tváři a pochválit, aby mu tak dal najevo svou nadřazenost. Měl ale trochu obavy, že by všechno jen zhoršil. Byl docela rád, že ten nesmyslný odpor zmizel.
Jako umělec a nukenin nikdy nic příliš neplánoval dopředu, ale teď si nebyl jist, co s ním bude. Přežije? Pustí ho? Nevěděl. Byl tak na dně, že přemítal o tom, že jestli se dostane zpět k Akatsuki, tak se snad i přidá k Hidanovi a jeho víře. Bolest hlavy ustupovala a on uvolněněji zalehl a usnul.

Ráno k němu výjimečně nepřišel Madara, ale Zetsu. Donesl mu snídani a teplý čaj.
"Ať si včera pánovi řekl cokoliv, musel si ho hodně potěšit," řekl mu pochvalně místo pozdravu a do ruky mu vnutil talíř s jídlem.
"Hm." Stiskl talíř a hladově se vrhl na jídlo, přece jen dva dny nejedl. Dnes už mu bylo líp a tak se netvářil tak schlíple jako včera. Zapil to teplou tekutinou, která klouzala hladce dovnitř a hladila jeho podrážděný krk.
Ještě dřív, než stačil Zetsu odejít, vešel do místnosti muž celý v bílém. Chvíli si chlapce zkoumavě prohlížel, pak k němu přišel blíž a s pomocí dřevěného dřívka ho donutil otevřít ústa. Už od pohledu měl podezření spíše na plíce než na angínu, protože tu způsobují obvykle bakterie a jemu bylo řečeno, že chlapec pouze prochladl. Když si ho poslechl, jen se mu jeho domněnka potvrdila.
"Je více nachlazený a má trochu zarudlé hrdlo, nic, co by nespravil horký čaj a teplá postel," konstatoval směrem k Zetsuovi.
Koukal na doktora a přemýšlel, jestli ho má požádat o pomoc, ale podle toho, jak se choval, tu chodil běžně a Madaru znal. Moc by si nepomohl, když včera černovlasého prosil a dneska by dělal scény. Zatnul zuby a přijal prášky, které dostal. Snad se rychle uzdraví. Aspoň až dojde Madara, tak nebude úplně vyřízený už předem. To jsou vyhlídky.
"Výborně, Madara-sama bude spokojen." Zetsu se zprvu obával, aby to nebylo něco horšího a nakonec to byla jeho vina, že se namočil a prochladl.
"Ach ano, žádné další… nehody se tu nestaly?" zeptal se medik pro jistotu.
"Ne, je tu ještě jeden kluk, ale ten problémy nedělá."
Zetsu ještě dolil Deidarovi hrnek a pak společně s lékařem odešli.
Zahloubal se. Takže vedle v místnosti je nějaký kluk. Beztak sem nepřišel dobrovolně. Zlostí zatnul pěsti. Jak jen to může Madarovi procházet? Hajzl si myslí, že je pánem světa? Až se vrátí ke svým, tak si na něho posvítí.

Madara se doplahočil do svého sídla až večer. Přemýšlel, jestli se má jít podívat na svůj plavovlasý poklad, nebo jít rovnou za tím sladkým zelenookým chlapcem. Nakonec se rozhodl, že se alespoň podívá, jak je na tom Deidara po zdravotní stránce. Vešel potichu dovnitř, na sobě měl černý plášť s červenou podšívkou a mráčky stejné barvy.
Spal povrchně, proto mu tichounké vrznutí dveří neušlo. Strnul, ale dech se snažil udržet klidný, jakoby spal. Trochu pootevřel oči, zaznamenal temnou postavu, která byla podobná členům Akatsuki. Vyskočil v naději, že si pro něj přišli, z postele. Pak se zarazil. Nebyli to ti, které očekával.
"Co to zase zkoušíš?" zeptal se ho Madara podezíravě a jedním pohybem ruky ho zastavil. "Nemusíš mít strach, jen jsem se přišel, podíval, jak ti je. Zase půjdu." Nechápal, kde se to zase v tom chlapci bere. Co to na něj zkouší za triky?
"Kde jsi vzal ten plášť?" To je vrchol. Madara si tu nakráčí v jejich týmovém plášti! "Okamžitě mi to řekni, ten smí nosit jen lidé, které vybral sám Pein!" Musí zjistit, jak se k němu dostal.
"Už je mi to jasný! Tak takhle tě Tobi získal, jsi člen Akatsuki," vysvětlil Madara sám sobě se zlověstným smíchem. "To jsem opravdu nečekal. Teď když tě tu mám a stejně tě nepustím, tak asi nemá význam to před tebou tajit. Akatsuki jsem založil já, Pein je jen moje loutka. Nemám až takový přehled o tom, kdo v Akatsuki přesně je nebo není, ale to ani nepotřebuju." Vzápětí si plášť sundal, nosil ho jen kvůli maskování, když se pohyboval mimo své území.
Jestli předtím ztuhl, tak teď stál jako vytesaná socha z mramoru. Naprázdno otevíral pusu jako kapr. Nevěděl, která informace je horší. Jestli to, že ho nepustí, nebo jeho práce v zákulisí organizace, pro kterou pracoval.
"Děláš si srandu, hm. Není to vůbec vtipný." Chytl ho za látku na hrudi. "Okamžitě mi řekni pravdu!"
Madara se jen smál. "Já nežertuju, proč bych to dělal?" zeptal se ho pak zcela vážně a opatrně ho od sebe odtrhl. Něžně ho pohladil svou velkou rukou po tváři a jen na krátký okamžik si přivoněl k jeho vlasům. Věděl, že si ho dnes vzít nemůže - je nemocný a momentálně nejspíš v špatném psychickém rozpoložení. A on dneska neměl náladu se s ním prát.
Deidara byl tak rozrušený, že ani nereagoval na jeho doteky. Jenom konsternovaně stál a hleděl na něho. Jeho existence se rozbila jako tříštící se sklo. Střepy se zabodávaly do jeho duše, nebyl schopen cokoliv říct, udělat. Nic.
To byl pro Madaru přímo božský pohled. "Vidíš, není v tom rozdíl - Akatsuki nebo moje sídlo?" Prsty něžně obkreslil jeho rameno a jemně ho políbil na krk. Nemohl si pomoct. Takhle byl přímo k sežrání.
Už nějak k němu došla informace o jeho osudu. Prudce do něj strčil. "Ty si myslíš, že je to jedno? Tak to se pleteš! Tady jsem vězeň, ale v Peinově sídle jsem svobodný. Nikdo mě tam nedrží pod zámkem!" Zuřil. Nemohl to jen tak přejít.
"Pšššt, uklidni se." Madara ho objal, ne moc pevně, ale tak, aby mu nemohl uniknout. Mezi prsty nechal proklouznout pramen jeho plavých vlasů a něžně ho do nich políbil. "Nemusíš být vězeň, máš šanci na svobodu, sice dost nepravděpodobnou, ale je tu. Když si tě oblíbím víc, než bych měl, tak si tě tu nechám a možná ti dovolím se svobodně pohybovat. Když mě omrzíš, což je pravděpodobnější, tak už vůbec nemusíš myslet na to, co dál bude, protože pro tebe tím život skončil." Nechtěl mu to zprvu říct tak tvrdě, ale musí si ujasnit jisté věci.
Ta slova plavovlasým projela jako nůž. Opravdu nemá naději na návrat. Bude tady jako děvka, dokud Madaru neomrzí. Roztřásl se po celém těle hrůzou. Podlamovala se mu kolena slabostí. Chtě nechtě se musel opřít o jeho hruď. Zadržoval pláč a zrychleně dýchal. "Pusť mě… prosím," zašeptal tiše.
"No tak, uklidni se…" Madara mu zajel rukou do vlasu a konejšivě ho v nich vískal. "Snaž se, abych si tě zamiloval, a nic se ti nestane." V tom mu nelhal, ale věděl, že je to nadlidský úkol. Nikdy nikoho nemiloval natolik, aby ho nechal naživu déle než dva měsíce, a pustit takového člověka nemohl, protože by hrozilo, že prozradí jeho identitu a sídlo. Zkrátka to nešlo.
"Pusť mě," zopakoval. "Nikomu nic neřeknu. Vůbec nevím, kde jsme… prosím." Klesl tak hluboko, že prosil toho netvora. Ruce měl položené na hrudi a po líci mu stekla jedna jediná osamělá slza plná hořkosti života.
"Proč bych to dělal?" zeptal se ho šeptem. Opravdu neviděl důvod, necítil lítost ani soucit. Jediné, co mu momentálně dělalo starosti, byl jeho narůstající klín. Nemohl se udržet, když stál v takové těsné blízkosti s tak roztomilým blonďáčkem. Myslel na jeho dokonalé tělo a těšil se, až si ho bude moci znovu vzít.
Horečně přemýšlel nad důvodem, který by Madara uznal. Ale nic takového jako: jsme ve svobodné zemi, otroctví je zakázané, nemůžeš si jen tak chytat lidi a zavírat je u sebe doma, na něj zřejmě platit nebude. Bylo by k ničemu jakýkoliv z těchto důvodů říct nahlas. V odpověď pokrčil rameny.
"Nic tě nenapadá, viď? To nevadí, jednu možnost tu pořád máš." Madara ho jemně políbil na špičku nosu a měl se k odchodu. Nemohl najít ten správný důvod, proč si ho nevezme, když má na něj takovou chuť. To mu vážně záleží na jeho zdraví? Kam to jen dopracoval…? Uklidňoval se tím, že si ho chce jen déle užít a ne ho hned zprvu zmrzačit.
Když odcházel, Dei stál pořád uprostřed místnosti. Až když zaklaply dveře, sesunul se na podlahu s obličejem v dlaních. V duchu si ale přísahal, že se odtamtud dostane jakýmkoliv způsobem.
Madara za sebou pochopitelně nezapomněl zamknout. Počítal s tím, že Deidara bude vymýšlet nějaké šílené plány na útěk, ale stejně tak věděl, že všechny přijdou vniveč. Chtěl ho… tak moc. Ne snad, že by se mu tak zalíbil, šlo o jeho tělesnou schránku.

Na druhý den čekal, co se bude dít. Už mu bylo dobře a očima sledoval dveře a poslouchal, jestli se někdo neblíží po chodbě. Ta ale zela prázdnotou. Jediné zašustění se neozvalo.
Madara ještě spal. Celý nadcházející den si ponechal pouze pro svou novou hračku, ale časné vstávání nebylo na programu. Po dlouhé době si mohl déle poležet, tak toho okázale využil.
Probudil se až okolo oběda. Na chodbě se minul se svým nejvěrnějším.
"Nesu tomu chlapci oběd, pane," informoval ho Zetsu stručně.
"Donesu mu ho sám," rozhodl Madara krátce a už přebíral talíř i s hůlkami. Dveře mu Zetsu ochotně podržel.
"Dobré ráno," usmál se černovlasý na plavovlasého. Vypadalo to, že už je vzhůru delší dobu. Tím lépe, alespoň ho nemusí budit.
Deidara na sucho polkl a snažil se jakž takž vykouzlit nenucený úsměv. V noci přemýšlel, a pokud se má vězniteli zalíbit, tak se musí setsakramentsky snažit. "Dobrý?" odvětil trochu roztřeseným tónem a posadil se na okraj postele.
Madara se pobaveně usmál. Vypadá to, že už pochopil svoji situaci.
"Nasnídáš se," konstatoval v rozkazu. Už se neptal, jestli má hlad, nebo jestli dnes bude jíst, postavil to před něj jako hotovou věc. Tušil, že dnes si nedovolí smlouvat.
Trochu sebou trhl a vzal si talíř na klín, aby mohl něco sníst. Trochu ho rozrušoval Madarův pohled. Zíral na něj jako by mu snad měl skočit okolo krku a výskat radostí. Snažil se do sebe nacpat jídlo co nejrychleji, aby se ho zbavil.
"Jez pomalu a slušně," doporučil mu Madara rychle, zatímco se posadil vedle něj. Detailně ho sledoval, snad z obavy, že by mohl udělat nějaký nečekaný krok. Ve skutečnosti se ale jen bavil jeho utrpením.
Šlehl po něm zlobným pohledem, ale rychle odvrátil hlavu a sklonil ji dolů, aby nebylo vidět, jak jsou mu rozkazy proti srsti. Každé sousto sevřel mezi hůlkami a pomalu si ho vložil do úst.
"Tak je to správně," pochválil ho Madara spokojeně. A bříškem prstu mu setřel z tváře šmouhu od omáčky. Víc se ho zatím nedotýkal, čekal, až se pořádně nají. Čím více toho sní, tím dříve se uzdraví, pak se ho teprve zmocní ve vší parádě.
Při dotyku Dei trochu ucuknul. Ze dne na den nemohl čekat, že se přestane bát, což ani nebylo žádoucí, protože černovlasý se v tom evidentně vyžíval. Zahleděl se do poloprázdného talíře a pak zvednul smutné oči k vedle sedícímu muži.
"Vidíš, když se chce, tak jde všechno," okomentoval Madara mladíkovo snažení a odhrnul mu plavé vlasy z tváře, aby si je nemáčel v jídle. Zkoušel, co všechno mladík ještě vydrží. Pohled z něj stále nespouštěl.
Deidara ho chytil za ruku, ale pak si uvědomil svou chybu. Ihned povolil sevření, ale prsty nechal na zápěstí. Má nebo nemá? Pohladil ho po paži, ale pak ruku radši stáhl. Přemáhání mu nikdy nešlo. Byl duší bohémským umělcem. Nerad se někomu podřizoval, ale pokud si chtěl zachovat svůj bídný život, bude se muset snažit.
Madara jeho boj sám proti sobě sledoval s velikým potěšením. To, jak se snažil ovládat, bylo neskutečně roztomilé. Nedokázal odolat a rty se musel alespoň v náznaku otřít o ty jeho. Vzápětí se ale stáhl a krátce se podíval na jídlo. "Jez."
Blondýn měl sto chutí vzít černovlasého talířem po hlavě nebo se hůlkami šťourat v očním důlku, ale neudělal nic ani neucukl. Poslušně uposlechl rozkazu a vymetl zbytek jídla do sebe.
"Výborně." Madara mu ještě podal jablečný džus a mezi prsty promnul jeden dlouhý pramen blonďatých vlasů. Přivoněl k nim a zase se odtáhl. "Hm… budeš se muset vykoupat," konstatoval.
"Jak si přeješ, pane," odvětil a stoupnul si. Počkal, než černovlasý udělá to samé. Odvedl ho do nejbližší koupelny. Dei nerozhodně postával uprostřed a do plosek nohou ho chladily studené kachličky.


Děkuji Rose Mallow za korekturu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Suki Ashikaga Suki Ashikaga | Web | 15. května 2014 v 18:05 | Reagovat

Madaro, ty svině úchylná :D
Koho si to tam zase přivedl? Že by třeba Kimimara? Popisu odpovídá :D
no, tak těším se, až se Deidý vykurýruje, až konečně ,,něco" bude.
áhá, takže blonďáček přešel na novou strategii? Něco jako ,,dobrovolné znásilnění" ? :D

2 Dráče Dráče | E-mail | Web | 17. května 2014 v 21:47 | Reagovat

Vypadá to, že Deidara si zvolil jakousi cestu menšího zla, protože si je samozřejmě vědom, že ve své situaci nemá na výběr...
Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet. Jestli se Dei nechá zlomit, nebo jestli bude nakonec nalomený Madara...

3 draci-sestry draci-sestry | 18. května 2014 v 9:06 | Reagovat

[1]:Dobrý odhad, je to Kimimaro. Deidara v této povídce nemá moc možností, jak přežít.
[2]:Překvapení...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.