Získat srdce lva XVI. - Prolitá krev Uchihů

14. srpna 2014 v 7:00 | Ivanitko + Smajli |  Získat srdce lva
Ten nevinnější z rodu Uchihů prolije svou krev.


Shisui stál za Itachim a průběžně řešili malé detaily v textu.
"Tak, hotovo. Stihli jsme to akorát. Za chvilku můžete jít se Sasukem do aikida." Zamnul si ruce Itachi. Stačí jen upravit formát a poslat to učitelovi. "Nechceš se jít podívat, jestli se nezapomněl?" Sasuke se občas zaposlouchal do hudby a neuvědomil si utíkající čas. Nebylo by od věci za ním skočit.
"Jo, to bych mohl." Zvedl se a zkontroloval Itachiho. Ten nevzrušeně ťukal něco do klávesnice. Přešel tedy do chodby a se zaklepáním vešel do Sasukeho pokoje. "Ahoj, mám tě prý zkontrolovat, jestli se neflákáš." Zavřel za sebou dveře a opřel se o ně.
.
Sasuke zrovna ležel na svojí posteli a za náležitě hlasitého poslechu písniček si četl, když ho Shisui vyrušil. Po jeho prohlášení se automaticky trochu zamračil, copak byl nějaký capart, aby potřeboval kontrolu? I když měl Itachiho moc rád, někdy to s tou starostlivostí vážně přeháněl. Anebo… to nebylo z jeho hlavy? S povzdechem se na lůžku posadil a trochu ztišil přehrávač, aby bylo jeho odpověď vůbec slyšet. "Ne, neflákám se. Jen… dneska na trénink nejdu. Není… hmm… není mi dobře," uhnul pohledem, aby na něm Shisui nepoznal lež. Koneckonců se vážně necítil ve svojí kůži, s fyzickým stavem to ale nemělo nic společného.
.
Shisui si ho pozorněji prohlédl, vypadal opravdu trochu zvláštně. Nepatrně pobledlé líce. Možná na něj něco lezlo. Při dnešním počasí by se ani nedivil. Měl o něj starost. "Nejsi nemocný? Jestli ses nachladil, měl bys to vyležet. Nemáš horečku?" Přistoupil k němu blíž a sáhnul mu na čelo. Všechno se zdálo být v pořádku, spíš bylo studenější.
.
Sasuke sebou škubnul a ucukl před Shisuiovým dotykem, což byla zřejmě automatická reakce, protože si jí uvědomil až zpětně. Aby to nějak zahrál do autu, lehce si odkašlal. "Ne, já… je mi špatně… ehm… od žaludku. Asi jsem něco špatnýho snědl," zamumlal, i když to byl čirý nesmysl, protože ráno nesnídal, a jelikož byly dneska ve školní jídelně k obědu palačinky nebo buchtičky se šodó, což bylo oboje sladké, tak toho do sebe moc nedostal.
.
Povzdechl si, už se nesmí ani nevinně dotknout? Získat ho na svou stranu bude těžší, než si myslel. Byl rozhodnut ze Sasukeho vydolovat rozhodnutí za každou cenu. Měl na to skoro celý týden a to se mu zdálo jako dostatečné. Měl by vědět, jestli ano, nebo ne. Dřepl si, aby se na něho nedíval svrchu. Opatrně vzal jeho ruku do své a zahleděl se mu do očí. "Sasuke, jak ses rozhodl. Chci… chci, abys mi to dneska řekl."
.
Sasuke se napřed lekl toho ultimáta, které mu bratranec dal, ale nakonec musel uznat, že to tak bude nejlepší. Nevěděl, jak to Shisui vezme, ale nebylo by fér mu dál poskytovat planou naději. Jemně svou dlaň vyprostil z té jeho a složil ruce do klína. Očima však neuhnul, pevně staršímu Uchihovi pohled opětoval, když tiše řekl: "Shisuii, já… já s tebou chodit nemůžu. Nemám nic proti homosexualitě, ale nejsem na kluky. A i kdybych byl, jsi můj bratranec. To je nezákonný. Seš moc fajn a v pohodě kluk, vím jistě, že si najdeš někoho lepšího. Někoho, s kým budeš šťastný. Ale já to nebudu, promiň."
.
Ta slova v Shisuiovi vyvolala hluboký smutek, který se odrazil i na jeho tváři. Každá věta se zabodávala do bubliny zvané plané naděje, až ji roztříštila a zbyla po ní jen nicota. Tak moc si přál, že to bude jinak. Upínal se k té naději jako stonky vinné révy k opoře. Sasukeho rozhodnutí nemohl zviklat. Vstal a otočil se k bratranci zády. "Dobře, beru to na vědomí," odtušil bolestně a urychleně odešel z pokoje. Vlítl k Itachimu, aby si mohl vzít batoh. Půjde domů.
Starší z bratrů se po něm překvapeně ohlédl. "Už jdete?" zeptal se spíš obrazně. Pak se ale zarazil, Shisui měl ve tváři takový zraněný výraz. Nestihl si ho moc prohlédnout, protože bratránek se měl k odchodu. "Jdu… Sasukemu není dobře," pronesl zvláštním hlasem. Itachi nedokázal určit, co v něm bylo.
Shisui seběhl schody k verandě. Vypadl ven a dal se do běhu. Nevěděl, kam běží, vůbec neregistroval cestu, prostě se jen snažil soustředit na ovládání končetin. Nohy dopadaly v rychlém sledu do hlubokého sněhu. Dostal se až do parku. Vyčerpáním se musel zastavit a opřít o blízký dub. Byl naštvaný, naštvaný sám na sebe. Kdyby tak hloupě nelpěl na Sasukeho odpovědi a sám sobě přiznal pravdu hned, mohl si všechno tohle ušetřit. Rozzlobeně praštil pěstí do hrubé kůry stromu, znovu a znovu, dokud neklesl bolestí na kolena, jak fyzickou tak duševní. Do bělostného sněhu se vsakovaly rudé kapky krve z rozbité kůže jeho rukou.
.
Sasuke po Shisuiově odchodu na pár okamžiků schoval obličej do dlaní a poslouchal svůj vlastní dech. Kruci, proč se jenom cítil tak hrozně provinile? Nebylo to přece poprvý, co někoho odmítnul. Pravda, ze zástupců mužského pohlaví ano, ale holek už by se nějaká ta řádka našla. Lehký to sice nebylo nikdy, ale takhle blbě to u žádný neprožíval. Snažil se to bratranci vysvětlit nějak diplomaticky a měl dojem, že to snad i vyznělo vcelku přátelsky a s dostatečnou logikou. Nicméně byla pravda, že těžko mohl čekat, že to Shisui bude brát stoicky. Unaveně si protřel oči. Udělal přece správnou věc. Nemohl si jednoduše něco začít s vlastním bratrancem. Je dobře, že si to vyjasnili. A Shisui se s tím vyrovná, samozřejmě že to zvládne. Jeho úvahy narušilo zaklepání na dveře a Itachiho hlas: "Sasuke? Můžu dál?"
Mladší Uchiha se honem pokusil dát svůj výraz do pořádku a tvářit se neutrálně, když zavolal: "Jasně, pojď."
Itachi vstoupil do jeho pokoje a zavřel za sebou. "Shisui říkal, že je ti zle," osvětlil Itachi svou přítomnost a starostlivě si brášku přeměřil. "Co ti je?" Vážně se mu Sasukeho barva nezdála, celkově mu připadal poněkud skleslý. Ale to už asi týden. Mohlo to být nemocí?
"Je mi… špatně od žaludku," zopakoval Sasuke to, co řekl i Shisuiovi, třebaže to byla lež.
"Co jsi snědl?" vyptával se Itachi, "počkej, donesu ti panáka."
"Panáka?" pousmál se Sasuke nevesele, "to je léčebná metoda, jo?"
"Na žaludek náhodou ano. Alkohol je v podstatě desinfekce. Pomůže žaludečním šťávám lépe zpracovat potravu," poučil ho Itachi, "a pro jistotu si vezmeš živočišný uhlí."
Sasukemu zacukaly koutky, Itachi byl prostě důkladnost sama. "No jo, tak mi, prosím tě, přines toho panáka," hlesl potom rezignovaně. Koneckonců, tak jako tak si potřeboval uklidnit nervy.
~~~
Shisui chodil celý týden jako mátoha. Venku se snažil chovat jako vždy a nikdo na něm nic nepoznal, ale doma to už nešlo, byl z té vší přetvářky unavený, zachmuřený a mrzutý. Nic ho netěšilo. Izuna se snažil něco zjistit, ale moc z vlastního syna nedostal. Tušil, že se to týkalo Sasukeho, avšak na narážky odpovídal skoupě nebo vůbec. Bylo s ním těžké pořízení. Třeba… třeba by se mohl zeptat samotného Sasukeho, sice bláznivá myšlenka, ale konečně by se něco dozvěděl. No, ještě uvidí, jestli se mu to nerozleží v hlavě.
~~~
Shisui se vracel odpoledne ze školy, u dveří do bytu chvíli štrachal v kapsách, než našel klíče. Kov zacinkal o kov a chvíli se šťoural v zámku, než povolil. Vklouzl dovnitř, sundal si bundu a vyzul boty. V kuchyni bylo rozsvíceno, otec byl zřejmě tam. "Jsem doma!" zahlaholil a svižným krokem se rozešel k místnosti. Na prahu se zasekl, protože stoupl do něčeho vlhkého. Vsakovalo se mu to do ponožky. Pohledem sklouzl z prázdné místnosti plné nepořádku na podlahu u svých nohou. Sledoval rudou stružku až k jejímu zdroji. Dech se mu zadrhl v plicích a mdloby byly tak blízko, že na chvíli viděl jen temnotu. "Tati!" zmohl se na přiškrcené oslovení. Rychle překonal vzdálenost mezi nimi a poklekl k otci. Jeho břicho bylo nesčetněkrát probodnuto a oblečení bylo nasáklé šarlatovou krví. Sklonil se ke svému otci a několikrát s ním zatřásl. "Tati, tati! Prober se… prosím!" Hrdlo se mu svíralo a do očí se draly slzy.
Izuna pocítil pohyb a pak zvuk hlasu někoho povědomého. Třepetavě a pomalu otevřel oči. Byl unavený, šíleně moc. Nikdy v životě mu nebyla taková zima. Neustále se někdo dovolával jeho pozornosti. Přemohl se a zaostřil na osobu před sebou. "Shisuii," hlesl tichounce a z koutku úst mu stekl pramínek krve.
"Tati, neumírej! Zavolám záchranku, všechno bude dobrý," panikařil, ale připravoval se na nejhorší. Na podlaze bylo příliš mnoho krve, aby přežil. Jedině snad okamžitá transfúze a to by byl ještě nejistý výsledek.
Izuna natáhl ruku k tváři svého syna, chtěl něco říct, ale spíše než hlas se ozvalo tiché zachroptění. Shisui neváhal a chytil jeho ruku a přitiskl si ji k obličeji. Po tváři se mu koulely slzy jako hrachy. Děje se to znovu. Zase musí hledět do tváře umírajícího rodiče. Jakoby nestačila jeho matka. Srazilo ji auto. Než umřela, také ho držela za ruku. Otcův stisk začínal povolovat, oči se zakalovaly a bolestná křeč povolila. Izunův obličej vypadal mírumilovně, nebýt krve vytékající z úst.
"Tati, ne! Nemůžeš umřít. Nechci tu být sám," kvílel jako raněné zvíře. Svíral chladnoucí tělo ve svém náručí. Jeho mozek prostě odmítal akceptovat fakt, že jediný jemu blízký příbuzný právě odešel. Slzy mu máčely obličej a kanuly na bledé líce mrtvého otce. Nevěděl, jak dlouho tam klečel. V hrudi necítil díru, ale obrovský kráter, jeho rozšklebené okraje se rozprostíraly do všech stran. A otevíraly nitro bolestivé realitě. Musel lapat po dechu, aby to nějak ustál. Proč, proč zrovna taťka?! Co komu udělal? Tyto a jiné otázky vířily zmučenou myslí. Když dokázal jakžtakž rozumně uvažovat, roztřesenou rukou od krve zalovil v kapse džín. Vytáhl mobil, potřeboval zavolat někomu, kdo mu pomůže. Při hledání v seznamu na dotykovém displeji zanechával červené otisky. Zahájil hovor a přiložil si přístroj k uchu.
~~~
Fukagu se vrátil z práce. Hned u dveří dostal pusu na uvítanou od své manželky. "Zlato, ty už jsi doma? Dneska jsi skončil nějak dřív," divila se Mikoto a mile se usmívala.
"Poslední dva týdny jsem chodil pozdě, tak jsem ti to chtěl dneska vynahradit." Pohladil ji po líci. Stále byla nejkrásnější ženou, kterou kdy potkal.
"To jsem ráda. Pojď, ohřeju ti oběd. Beztak jsi nic nejedl." Odvedla svého muže do kuchyně a posadila za stůl. Chvíli se otáčela okolo linky, než před něj postavila příjemně vonící jídlo.
"Děkuju." Pustil se do jídla s takovou vervou, až se na tváři jeho manželky objevil pobavený úsměv.
"Tebe ta práce jednou úplně vyhladoví," neopomněla pobaveně podotknout.
Fugaku, jakožto policejní velitel, měl hodně povinností a různou pracovní dobu podle toho, jak byli zločinci aktivní.
Po chvilce usilovného cinkání příboru vstal a podal prázdný talíř Mikoto, aby ho mohla umýt. Postavil se za ni, rukama přejížděl po jejích bocích a nosem se otíral o její krk. Voněla vždycky tak neodolatelně. "Jsou kluci doma?" Nevinná otázka s hříšným podtextem.
Mikoto se lehce začervenala. "Ne, ani jeden není doma," odpověděla tiše.
"Tak toho bychom mohli využít." Vytrhl jí utěrku z rukou a zahodil bokem. Otočil ji k sobě čelem a žádostivě políbil. Mikoto se okamžitě přizpůsobila a obtočila mu paže okolo krku. V kapse Uchihových kalhot se rozvibroval mobil. Sakra, měl ho vypnout hned, jak došel domů. Začal se k němu dobývat.
"Neber ho. Beztak to je někdo z práce, oni si poradí," zaprosila jeho žena.
"Ale co když je to důležité," odvětil a podíval se na displej přístroje. "Shisuii?" podivil se. Co ten může chtít. Prvně měl chuť mu to típnout, ale pak hovor raději přijal. "Ahoj Shisuii, co potřebuješ?" Chvíli bylo na druhé straně ticho. Mezitím hladil svou ženu po rameni.
"Mohl… mohl bys hned dojet?" ozval se divně zabarvený hlas.
"Je to nutné? Zrovna jsem došel domů. Nemohlo by to počkat?" Prodlužující ticho začínalo být zvláštní. Fugaku už měl pocit, že to položil.
"Prosím, dojeď." Pak se ozval tón ohlašující ukončení hovoru.
Mikoto k němu zvedla pohled plný otázek. Byla dost blízko, aby slyšela každé slovo. "Měl bys jet, znělo to, jakoby se mu něco stalo." Podpořila manželovu myšlenku k odchodu.
"Budu se snažit co nejdřív vrátit, miláčku." Dal jí pusu na čelo a soukal se zpátky do kabátu, který mu Mikoto ochotně podržela, aby mu to šlo lépe.
"Dávej na sebe pozor." Dneska byla velká ledovka a nerada by slyšela, že se policejní náčelník někde naboural.
Fugaku jel opatrně. Zaparkoval na volném parkovacím místě u bratrovy bytovky. Vysedl a přešel po pár schůdcích ke vchodu. Než stihl zmáčknout tlačítko se stejným jménem, jako bylo jeho, hlavní vchod se otevřel a vycházel smějící se mladý pár. Neváhal a podržel jim dveře, čímž si vysloužil potěšený pohled mladé ženy a sám prošel dovnitř. Vyšel nahoru do třetího patra a zazvonil.
Dlouhou dobu se nic nedělo. Měl pocit, že si z něho synovec dělal šoufky. Ale pak se ozval na druhé straně šouravý zvuk a cvaknutí zámku. Dveře se otevřely. Zůstal zírat na osobu před sebou. "Shisuii, co se ti stalo?" Proč je proboha od krve? Mladík se mu vrhl do náruče a štkavě se rozplakal jako už poněkolikáté za dnešek. Obejmul ho a snažil se dodat mu sílu, ať se stalo cokoliv, muselo to být strašné. Ještě nikdy ho takhle neviděl, naposledy snad jako malého, když u nich doma spadl z jabloně a zlomil si ruku.
Shisui se mezi vzlyky snažil vyjádřit: "T-taťka… je…" Nedokázal to slovo vyslovit.
"Cože, co se stalo s Izunou?" Trochu zatřásl se synovcem, který vykazoval příznaky šoku. Rozšířené zorničky, zrychlený dech, nepřirozená bledost a začínající třes. Pomalu ho položil na zem, protože vypadal, že každou chvíli omdlí. A sám se vydal po tmavých šlépějích do jediné osvětlené místnosti v bytě. Ve dveřích se musel zachytit zárubně, aby sebou nesekl, protože něco takového neočekával ani v nejhorší noční můře. Poklekl k zakrvácenému tělu a prsty stlačil krk v místech, kde by normálně měl cítit tepající artérii. Děsivý klid mu jen potvrdil jeho domněnku. Byl mrtvý. Zatlačil černé, nevidoucí oči. Sám si prsty mačkal kořen nosu. Bylo mu těžko na srdci. Musel ale zachovat alespoň trochu profesionality, byl tu ještě někdo, kdo ho potřeboval. Odvrátil tvář od pobodaného bratra. Vražda. Vrátil se do předsíně, kde seděl Shisui přesně na místě, kde ho nechal. Sáhl mu na čelo, byl ledový. Skočil do jedné z ložnic a přikryl ho, aby se alespoň trochu zahřál. Zavolal záchranku a kolegy, aby urychleně dojeli. Mezitím držel Shisuie v náruči a hladil ho po vlasech. Snažil se ho uklidnit, ale věděl, že to nebude tak lehké.
Za deset minut před domem zablikala modrá světla. Byl slyšet dusot po schodech. Obě jednotky dorazily současně. Vpustil dovnitř muže v červených uniformách a zavedl je k svému synovci. Jeden z doktorů prohlédl Izunu a potvrdil jeho smrt. Shisuiovi píchli něco na uklidnění a dali napít vody. Fugaku spolu s kolegy prohledali byt. Vypadalo to tam jako po výbuchu. Všechny skříně a šuplíky pozotvírané a jejich obsah rozházený po zemi. Někdo tu evidentně něco hledal, ale po cennostech nešel. Notebook, peněženka, všechno netknuté. Šlo o něco jiného, ale o co? Kolegové se v kuchyni činili. Začali fotografovat tělo, aby se mohlo zavřít do černého igelitového pytle a poslat na pitvu.
Vrátil se k záchranářům. Shisui vypadal už poněkud lépe až na ten tragický výraz v obličeji, podbarvený otiskem ruky od krve na jeho tváři.
"Asi si ho odvezeme s sebou," řekl doktor směrem k Fugakuovi.
"A nebylo by lepší, kdybych ho vzal k sobě? Je to můj synovec, manželka se o něj postará. Je lékařka, takže s péčí by neměl být problém," zeptal se Fugaku. Popravdě nechtěl ho pouštět do špitálu. V domácím prostředí by mu mohlo být líp.
Doktor vypadal, že nad tím přemýšlí. "Vypadá už dobře. Stejně by ho ráno asi pustili. Necháme vám ho tedy doma, ale kdyby se něco stalo, tak volejte." Zdravotníci se sbalili a odešli. Mezitím se na chodbě objevilo pár zvědavých sousedů. Poslal je domů, že tu není nic k vidění. Zkontroloval své podřízené. "Jedu zavést Shisuie domů. Pak se vrátím," oznámil a šel si pro zhrouceného mladíka. Podepřel ho pod pažemi, jinak by se mu znovu sesunul k zemi. Dovedl ho k autu a pomohl nastoupit a zapnout pás. Shisui nevypadal, že by dokázal něco udělat sám. Dojel s ním domů a zaparkoval ve vjezdu. Zopakoval předchozí postup, akorát v opačném pořadí.
Mikoto slyšela přijíždět auto a už je čekala za dveřmi. Když uviděla zbídačenou tvář Shisuie, úplně se zhrozila, ale málem to s ní seklo, když ho její manžel vysvlékl z bundy. "Kristepane, co se stalo? Jsi zraněný? Vždyť jsi všude od krve!" vykřikla zděšeně. S mladíkem to ani nehnulo, tvářil se pořád stejně, jakoby byl úplně mimo realitu. Bránil se tím proti tvrdé pravdě.
Fugaku s bolestivě staženou tváří konečně odpověděl: "Někdo Izunu zavraždil."
Při zmínce toho hrůzného činu sebou Shisui nepřirozeně trhl. Mikoto zůstala stát s otevřenou pusou, chvilku vypadala jako kapřík, než se vzpamatovala. "Kdo to udělal?" zeptala se. Nešlo jí to na mysl. Izuna byl skvělý člověk, málokdy měl s někým problém.
Fugaku kývl směrem k synovci v náznaku, že to nemusí řešit před ním. Žena přikývla na srozuměnou. Vzali Shisuie mezi sebe a vedli dovnitř domu. Nejlepší pro něj bude klid na lůžku.
Nezvyklý ruch a výkřiky přivábily i zbytek obyvatel domu Uchihů.
~~~
Itachi v tu dobu zrovna Sasukeho zkoušel z dějepisu. Mladší z bratrů byl celé odpoledne s Narutem v nákupním centru, protože jeho blonďatému příteli bylo doma vytknuto, že chodí jako hastroš a měl by si pořídit nějaké nové oblečení. Sasuke sice nakupování nesnášel, ale ze solidarity Naruta doprovázel. Ten ho dokonce přiměl i ke koupi dvou triček, asi aby v tom nebyl sám. Když se pak Uchiha po páté hodině dostal domů, zasedl rovnou k dopsaným poznámkám z historie, protože na příští den jim učitelka slibovala test z nedávno probrané francouzské revoluce. A protože si naučené vědomosti potřeboval nějak zopakovat, požádal Itachiho, aby ho vyzkoušel, a ten pomoc svému bráškovi samozřejmě neodmítl. Dostali se právě k druhé fázi revoluce, když je upoutal zvláštní neklid dole v přízemí.
"Co se to děje?" zpozorněl Itachi, když zaslechl matčiny výkřiky, "někdo je zraněný?" Vyměnili si se Sasukem krátký pohled plný obav a oba se naráz zvedli, aby se spěchali podívat, co ten rozruch způsobilo. Seběhli do půli schodů, než se jim konečně otevřel výhled na všechny osoby v chodbě.
"Shisuii," oslovil svého bratrance překvapeně Sasuke, ale pak si všimnul, jak mladík vypadá. Ve žlutavém světle lustru vynikala krev na jeho oblečení i tváři velice výrazně.
"Co se ti stalo?!" reagoval okamžitě Itachi, kterého zarazil i ten jeho nepřítomný, apatický výraz. Když mu bratránek neodpovídal, s neblahou předtuchou se obrátil na svého otce: "Tati, co se stalo?!"
Fugaku se kousnul do rtu. Jak jen mohl svým synům sdělit tu strašnou zprávu? On sám z toho byl ještě pořád v šoku, a i když byl racionalista, pořád doufal, že se mu to všechno jenom zdá. Strachem rozšířené oči obou synů se mu zavrtávaly pod kůži a v jeho hrdle se utvářel obrovský knedlík.
"Tati…" hlesl Sasuke chvějícím se tónem, v němž zaznívala úzkost. Ačkoliv neměli ponětí, co se děje, z tísnivého ovzduší jasně vycítili, že se stala nějaká tragédie.
Fugaku si několikrát odkašlal, ale moc mu to nepomohlo. Jeho hlas zněl nakřáple a byl prodchnutý nesmírnou bolestí, když roztřeseně pravil: "Izuna… je m-mrtvý."
Mezi bratry na okamžik zavládlo zděšené ticho, zatímco Mikoto si zabořila tvář do dlaní. A pak… Sasukemu do očí vhrkly slzy. Musel se posadit na schod, protože by se jinak neudržel na nohou. Lapal po dechu a slané kapky mu vmžiku vytvořily na tvářích mokré stružky. Itachi se chytil zábradlí, aby neupadl, upíral oči na svého otce a pořád dokola opakoval:
"Ne. To není pravda. To nemůže být pravda. Ne…"
Celou minutu tam všichni jen tak stáli a každý se snažil nějakým způsobem vstřebat, že je opustil člen rodiny, kterého milovali. Ta ztráta je všechny neuvěřitelně zasáhla. Fugaku se jako první trošku sebral, respektive přinutil se myslet teď hlavně na praktické věci, aby ho ty emoce úplně nepřipravily o rozum.
"Vezměte Shisuie nahoru. Prozatím zůstane u nás. Vrátím se do Izu… do bytu a přinesu mu nějaké věci," oznámil stále tímtéž nepřirozeným hlasem, který jako by k němu vůbec nepatřil. Políbil uplakanou Mikoto na tvář a tiše k ní dodal: "Budu celou noc v práci. Postarám… postarám se o to, aby… prostě se o to postarám. Dej pozor na kluky." Pak odvedl Shisuie ke schodům, kde ho předal do péče Itachimu a Sasukemu, kteří ho museli podpírat, aby mu pomohli vyjít schody. Nasměrovali ho k Itachimu do pokoje a posadili ho na postel mezi sebe. A pak povolila citová stavidla, nápor té tragické události je zcela přemohl. Oba bratři svého příbuzného objali každý z jedné strany a jednoduše se rozbrečeli. Z obličejů jim kapaly slzy a vsakovaly se do oblečení. Itachi vzlykal tiše, Sasuke štkal nahlas, hlavu opřenou o Shisuiovo rameno. Strýčka Izunu měl každý rád, byl tak veselý a nikdy nikomu vědomě neublížil. Nesnesli pomyšlení, že jim navždycky odešel ze života, a to navíc tak náhle. Ani nemohli… neměli šanci se s ním ani rozloučit. Jak jen se měli smířit s myšlenkou, že už ho nikdy neuvidí? Že už na ně nikdy nepromluví tím svým konejšivým hlasem, neusměje se na ně tak jako vždycky? A Shisui… co bude s Shisuiem? Jeho otec byl jediný, koho měl. Totiž jistě, patřil samozřejmě i k nim do rodiny a byl tu taky strýc Madara, ale Izuna byl jeho nejbližší příbuzný, neměl žádné sourozence a matka mu zemřela už dávno. Proč se tohle muselo stát zrovna jim? Itachi k sobě jednou rukou tiskl svého bratrance a druhou propletl se Sasukeho prsty. Shisui byl stále v šoku, takže se díval do velkých temných očí svého mladšího bratra, v nichž se zračilo bezbřehé zoufalství a stékaly z nich stále nové a nové slzy.
"Zvlá-zvládneme to," dostal ze sebe Itachi mezi jednotlivými vzlyky, "b-bude to d-dobré. T-to zvládneme…" Opakoval to zas a znovu jako nějakou mantru a ani vlastně nevěděl, jestli tím chce přesvědčit druhé dva mladíky, nebo spíš sám sebe.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 nikisha nikisha | 14. srpna 2014 v 8:42 | Reagovat

tak to bylo něco nemam slov vazne moc uzasne :-)

2 Akino Akino | 14. srpna 2014 v 13:55 | Reagovat

Shisuiho je mi tak strašně líto, nejdřív ho Sasuke odmítne a pak přijde o otce. :(
Vždy, když si oblíbím nějaký příběh, tak ho pak stračně prožívám *brečí při každé smutné nebo dojemné scéně -_-"* a povedlo se to i vám T_T. Navíc po přečtení dněšní kapitoly mi hlavou létá spousta otázek. Proč Izunu zabili? Má to co dělat s Madarou a firmou? Nebo Shisuiho prací? Je to snad msta? Jednoduše namůžu se dočkat dalšího dílu :)

3 Ivanitko Ivanitko | Web | 15. srpna 2014 v 9:34 | Reagovat

[1]:Díky
[2]:To asi každý čtenář. Teď začnou být kapitoly zajímavější.

4 Mira Mira | 17. srpna 2014 v 21:34 | Reagovat

Páni! Tuhle fanfikci jsem začala číst teprve nedávno a jsem hrozně ráda, že jsem na ni narazila. Moc se mi líbí téma, název, styl psaní... úplná paráda :-D Nejvíc mě zaujalo, že jste zvolily za jednu z hlavních postav Shisuie, což je dost nevyužitá postava, protože většina lidí píše hlavně ItaSasu tématiku :-) A navíc tenhle Shisui je vážně zlatíčko :3 Ale dáváte mu teda zabrat :-P No, jsem zvědavá, co se stane dál, těším se na další kapitolu :-)

5 Ivanitko Ivanitko | Web | 17. srpna 2014 v 22:53 | Reagovat

[4]:Děkuji za poklonu. Jsem ráda, že se ti Shisui jako hlavní postava líbí, je to moje zlatíčko. Shisui je vybrán mnou, nechtěla jsem zajeté charaktery, ale něco nového, svěžího, co tu ještě nebylo. A když zakomponujeme Shisuie do rodiny, tak začaly vznikat zajímavé vztahy a problémy... :-D

6 Ryunka Ryunka | E-mail | Web | 18. srpna 2014 v 0:46 | Reagovat

Dobrý Bože... Chudák Izuna. Strýčka Izunu měl každý rád, já nejsem výjimkou. Byl takový hodný a přívětivý, sálalo z něj lidské teplo. O to víc je mi líto Shisuie. Potom, co byl odmítnut Sasukem, ještě navíc takovým brutálním způsobem přišel o otce... Jsem zvědavá, jak se to bude dál vyvíjet. Touhle kapitolou to nabralo opravdu hodně velký spád...

7 Ivanitko Ivanitko | Web | 18. srpna 2014 v 8:18 | Reagovat

[6]:Izuna byl úžasná postava, bylo mi líto ho nechat zabít T_T

8 suki ashikaga suki ashikaga | Web | 23. srpna 2014 v 21:25 | Reagovat

Rip Izuno TT_TT

Pozůstalým upřímnou soustrast...

Epický díl,čteno se zatajeným dechem

9 Ivanitko Ivanitko | E-mail | Web | 23. srpna 2014 v 23:51 | Reagovat

[8]:Jsem ráda, že to mělo žádaný účinek ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.