Získat srdce lva XXIV. - Dosažení blaženosti

2. října 2014 v 7:00 | Ivanitko + Smajli |  Získat srdce lva
Shisui se probere z bezvědomí a ihned je podroben Mikotinu výslechu. Celá rodina navštíví neuváženého sebevraha. Sasuke cítí velkou vinu na celém bratránkově ublížení.


Shisuie obklopovala hebká temnota, bylo to tak příjemné, že by se v ní mohl válet věčně. Mazlit se s nekonečnem bez jakéhokoliv tvaru. Nebylo mu to však dopřáno. Cítil silné světlo v očích a nějaké dotyky na těle a bodnutí do levé paže. Byl ale příliš slabý, aby se tím detailněji zabýval, a nechal se znovu pohltit ležící osmičkou.
~~~
Ráno postupně přicházel k sobě. Cítil se divně, tak nějak zbitě a malátně. Svrběla ho zápěstí a na pravé ruce ho něco tlačilo. Zvedl těžká víčka a zamžoural před sebe. Chvíli se rozkoukával, než dokázal normálně zaostřit a místnost se mu nezdála jako v mlžném oparu. Hlava ho bolela, ale pootočil jí na stranu. Příčinou nepříjemného tlaku byla Sasukeho hlava, zřejmě při své hlídce usnul. "S-Sa…suke," zachraptěl tiše.
.
"Shisuii!" Itachi seděl vedle bratrancova lůžka na druhé straně než Sasuke. Celá jejich rodina probděla v nemocnici noc, jejich rodiče si před chvílí šli koupit do automatu další kafe. Nejmladšího Uchihu to emocionální vyčerpání tak viditelně zdeptalo, že ho několikrát posílali domů, on ale trval na tom, že počká, než se Shisui probere. Nechali ho tedy být, ale krátce po rozednění už se Sasuke prostě neudržel vzhůru a upadl do mikrospánku. Itachi položil bratranci ruku na rameno. Na jazyk se mu tlačil milion otázek, z nichž dominovalo především prosté: Proč jsi to sakra udělal?! Věděl ale, že teď by se na to ptát neměl. "Jak se cítíš?" prohodil místo toho starostlivě. Jeho hlas vzbudil Sasukeho, který bolestně zamrkal opuchlýma očima, které byly stále zarudlé od dlouhého pláče.
.
Díval se na probírajícího se Sasukeho, když se dva páry smolně černých duhovek otevřely, Shisui s provinilým pohledem uhnul a otočil se na druhou stranu, kde se ho bratranec na něco ptal. "Co jsi říkal?" zašeptal tiše, měl úplně vyschlé v krku a jazyk se mu lepil na patro.
"Ptal jsem se, jak se cítíš?" zopakoval otázku a díval se do křídově bílého obličeje zraněného.
"M-mám žízeň," zachraptěl a Itachi mu pozdvihl hlavu a podržel sklenici u úst, protože nepřicházelo v úvahu, aby si pití držel sám. Ani by ho nenechal. Shisui žíznivě vypil celý obsah a znaveně klesl zpět do polštáře. Bylo mu zle jako už dlouho ne.
.
Sasuke zažíval smíšené pocity. Na jednu stranu byl nesmírně rád, že se bratránek probral, znamenalo to, že bude určitě žít. Na tu druhou stranu ho drtily šílené výčitky svědomí. Kvůli němu… to kvůli němu si Shisui sáhl na život. Kvůli tomu, že odmítl jeho lásku a zmařil jeho naděje, když ho potřeboval. To poznání mu vehnalo do očí nové slzy, nedokázal tomu prostě zabránit. Chvěl se po celém těle a jen stěží zadržoval další vzlyky. Slané kapky dopadaly do prostoru a vsakovaly se do látky na jeho kalhotách. "S-shi-suii…" vypravil ze sebe s obtížemi třesoucím se hlasem, "p-pro-miň."
.
Shisui se otočil zpátky na druhou stranu a sledoval plačícího chlapce. Pak si uvědomil, že to musel být Sasuke, kdo ho našel. Určitě to byl Sasuke, měl pocit, byť se to zdálo jako sen, že na něj volal, aby ho neopouštěl. Všechno to bylo ale zakryto silnou mlhou, a ať v té chvíli napínal mozek sebevíc, nemohl si vzpomenout na více detailů. Natáhl ruku, aby se mohl dotknout jeho líce skrápěné slanou vodou. "Sasuke… neplač." Bylo mu těžko z toho, jak vypadal zdrceně a nešťastně.
.
Sasuke chtěl něco říct, ale v tu chvíli se dveře nemocničního pokoje znovu otevřely a dovnitř vstoupili jeho rodiče v doprovodu vnadné blonďaté lékařky.
"Shisuii," vydechla Mikoto, která byla v obličeji podobně bílá jako on, "ach broučku, tolik jsme se o tebe báli." Fugaku si ve známém gestu drhnul kořen nosu, aby nedal najevo citové pohnutí. Nikdo, kromě Sasukeho, neměl sebemenší ponětí, proč se Shisui pokusil spáchat sebevraždu, absolutně jim to nešlo na mozek. Přece už se v poslední době zdál tak vyrovnaný…
"Jak se cítíte, mladý muži?" zopakovala Tsunade Itachiho otázku a ihned začala kontrolovat Shisuiovy životní funkce.
.
"Hrozně," řekl popravdě a snažil se nesoustředit na obrovský hrudník, který ho ohrožoval z bezprostřední blízkosti. Doktorka zkontrolovala tep jeho srdce, na rozdíl od včerejška, kdy byl rytmus nepravidelný díky ztrátě krve a šoku, dnes tlouklo silně a pravidelně. Posvítila mu do oka a zkontrolovala sliznice. Zdál se být v pořádku až na nepřirozenou bělost kůže a dvě zavázaná zápěstí.
"Necháme si vás tady pár dní na pozorování," oznámila a pak se otočila k zbytku rodiny, "měl by odpočívat, je oslabený. Necháme vás tu ještě chvíli, ale pak budete muset odejít," nařídila a zvedla se k odchodu.
.
Celá rodina Uchihů se rozesadila kolem Shisuiova lůžka a všichni zraněného mladíka starostlivě pozorovali. Respektive všichni až na Sasukeho, který provinile klopil oči do podlahy, a po obličeji mu stékaly tiché slzy. Delší dobu nikdo nepromluvil, atmosféra byla pořádně stísněná, jak se jednotliví členové rodiny neodvažovali zeptat na to, co je tak palčivě trápilo.
"Volal…" Fugaku si musel odkašlat, aby udržel svůj hluboký hlas v normálu, "volal jsem Madarovi. Přijede se na tebe odpoledne podívat."
Znovu se všichni odmlčeli a ten emocionální tlak byl tak nesnesitelný, že to Mikoto nevydržela.
"Shisuii, proč… proč jsi to udělal?" hlesla roztřeseně a dívala se na něj tmavýma holubičíma očima plnýma lítosti. Mimo nejmladšího Uchihy teď všichni viseli mladému sebevrahovi na rtech.
.
Shisuiovi bylo pod jejich starostlivými a zvědavými pohledy poněkud nepříjemně. Takhle to úplně nedomyslel, počítal s tím, že Sasuke dojde zavčasu a třeba si doma rány ošetří a nikdo na nic nepřijde, ale takhle? Musí jim dát nějakou odpověď, kdyby na ně vybalil, že to bylo kvůli tomu, aby získal Sasukeho na svou stranu, tak by to asi nerozdýchali. Zhluboka se nadechl: "J-já… měl jsem pocit, že to už neunesu, tu tíhu samoty." Raději se díval na bílou pokrývku, aby nemusel čelit přímému očnímu kontaktu se zbytkem rodiny.
"Shisuii, vždyť jsme tu přece pro tebe, mohl ses kdykoliv vrátit k nám, když ti bylo smutno. Nemusels to… řešit takhle," hlesla Mikoto. Bez problémů by ho znovu přijala pod ochranná křídla.
"Teto, to by stejně nepomohlo. Otec mi chybí a je tam po něm pořád prázdné místo a já… možná jsem jednal nerozváženě…" Hlas se vytratil do ticha místnosti.
"Nám chybí také, ale skončit svůj život není řešení. Představ si, co by ti na to taťka řekl," ponoukala ho k zpytování svědomí. Kdyby za ním Sasuke nešel, tak by se znovu chystali na další pohřeb, uvědomila si bolestně.
"Asi by mě moc nepochválil," ušklíbnul se bolestně a unaveně přivřel oči. Cítil se vysíleně jako po šíleném maratonu a to byl vzhůru ani ne půl hodiny.
.
Sasuke musel zatnout zuby, když Shisui zmínil tu prázdnotu v jeho životě, o které zřejmě doufal, že by ji jeho bratranec mohl zaplnit… a když se tak nestalo, podřezal si žíly. Fugaku si všiml synovcovy únavy a zareagoval na ni:
"Měli bychom Shisuie nechat chvíli prospat. Pojďte, pojedeme a vrátíme se v návštěvních hodinách. Myslím, že si všichni potřebujeme trochu odpočinout."
Mikoto váhala, nechtělo se jí nechávat Shisuie samotného, ale doktorka koneckonců říkala to samé. S povzdechem se tedy zvedla a pohladila zraněného mladíka po střapatých vlasech.
"Přijdeme odpoledne, ano? Neboj se, budeme s tebou," připomínala mu.
"Drž se, Shisuii. Ještě se dneska uvidíme," stiskl mu Itachi povzbudivě ruku. Jediný Sasuke se nedokázal s bratrancem rozloučit, nedokázal se na něj ani pořádně podívat. Pořád ještě popotahoval, když k němu starší bratr přistoupil a vzal ho kolem ramen: "Pojď, Sasuke."
Nejmladší Uchiha s odchodem otálel, nakonec se ale odvést nechal. Na prahu se konečně odvážil ještě na Shisuie na okamžik pohlédnout, než ho Itachi postrčil do chodby. Cestu domů vnímal Sasuke jako ve snách, byl vyčerpaný psychicky i fyzicky a ubíjely ho výčitky svědomí. V zadní kapse kalhot ho i přes svou zanedbatelnou hmotnost tížil jako balvan Shisuiův dopis na rozloučenou.
.
Shisui se uvolnil, měl výslech za sebou. Sasuke vypadal, že si jeho zranění vyčítá. Takhle to chtěl, ale nepočítal s tím, že situace se vyvine do šíleného extrému. Nechtěl se tak moc pořezat, na to, že studuje medicínu, i když jen veterinární, celé pořezání posral. Teď už se nedalo nic dělat. Budou ho mít za labilního psychopata, kterým se i poslední dobou cítil. Snad ho nešoupnou někam do psychárny, to by nepřežil. Chodit na sezení s nějakými alkoholiky či násilníky. Ne, pěkně děkuji. O to fakt zájem neměl. Ještě chvíli přemítal nad svízelnou situací, když ho přemohl posilující spánek.
.
Sasuke byl sice rodiči i Itachim okamžitě odkázán do postele, ale přesto ještě dlouho nedokázal usnout. Schoulil se na lůžku do klubíčka a z očí mu opět stékaly slané kapky. Bylo to až neuvěřitelné, kolik jeho tělo dokázalo vyprodukovat slz, nikdy si nemyslel, že něco takového je vůbec možné. Ale ten pocit, že málem zavinil smrt svého příbuzného, jím neskutečně otřásl. Pocit, že dohnal Shisuie k tomu, že se chtěl zabít. Raději si ani nepředstavoval, jak to mohlo dopadnout, kdyby přišel třeba jen o pouhou čtvrthodinu později. Nebo kdyby nepřišel vůbec. Měl by na rukou jeho krev, i když metaforicky. Něco takového by neunesl.
.
Shisui spokojeně oddychoval celé dopoledne, vzbudil se, až když zaregistroval hrkání židle u postele. Otevřel oči a zahleděl se na vyčítavě se tvářícího Madaru. Strýček s ním nebude mít žádné slitování. Sklopil pohled, aby mu nemusel čelit zpříma.
"Shisuii, co sis pro boha myslel, že děláš? Chtěl ses zabít?!" obořil se na něj Madara popuzeně.
"Pravděpodobně… promiň," pípl provinilým hlasem a hypnotizoval obvazy na zápěstí. Rány se začínaly ozývat a moc příjemné to nebylo, i když měl kapačku a nepochyboval o tom, že v ní byli i nějaké tišící léky.
"Na tos měl myslet dřív!" projel si rukou dlouhé vlasy, "Víš, jak se všichni báli? Když mi volal Fugaku, měl jsem pocit, že se každou chvíli složí, nechtěl bych vidět Mikoto. A co teprve Sasuke? Prý vypadá strašně. Už kvůli své rodině jsi měl trochu používat hlavu!" Od bratra se dozvěděl důvod, který jim Shisui sdělil ráno. Smrt otce je sice těžká rána, ale kvůli tomu si hned nemusí sahat na život! Navíc od Izunovy smrti uběhly dva a půl měsíce a všechno vypadalo dobře. Rodina se dostala z depresí a smutku, a dokonce i jeho synovec vypadal mnohem lépe. A teď udělá tohle. "Nejraději bych ti nařezal jako malému!" zklidněně dodal po větách plných výčitek.
"Asi bys měl," připustil Shisui a trochu se pousmál té představě, kdyby si ho teď Madara ohnul přes koleno.
"Moc se nesměj, abych si to nerozmyslel. To, že jsi veliký, neznamená vůbec nic," dodal veseleji. Chtěl ho chytit za ruku, ale rozmyslel si to. Pohladil ho po paži. "Bál jsem se o tebe."
Než stihl Shisui odpovědět, ve dveřích se ukázal zbytek Uchihovic rodiny. Madara pustil Mikoto na židli a sám si stoupl za ni jako nějaký dráb.
"Madaro, doufám, že jsi mu moc nevyčinil!" otočila se žena na svého švagra s vyčítavým pohledem. Znala ho docela dobře a uměla si představit, co se tu mohlo dít.
Madara už měl něco na jazyku, když ho předběhl Shisui: "Nic hrozného, jen to, co jsem si zasloužil."
"Jenom aby," dodala pochybovačně a shlédla na mladíka, který vypadal o dost líp než ráno. "Zlatíčko, jak se cítíš?" Byla vždycky tak starostlivá a hodná. Je s podivem, že dokázala ukrotit své dva syny, aby jí nezvlčeli.
Návštěvní hodiny rychle uběhly a sestřička jim přišla připomenout, že by se měli odebrat domů. Starší muži se ženou vyšli mezi prvními. Itachi ještě stiskl bratranci rameno. "Drž se a ne, že tu něco vyvedeš, když tu nebudem!" dodal s přátelskou výhružkou. Vzal kolem ramen smutně se tvářícího Sasukeho a odešli. Shisui osaměl, rozhovor s rodinou byl poměrně vyčerpávající, proto se spánku vůbec nebránil.
~~~
Sasuke po příjezdu domů ihned zapadnul do svého pokoje. Nikdo ho nezdržoval, všichni na něm viděli, jak ho celá ta událost vzala. Přeci jen to byl on, kdo Shisuie našel ve vaně krve, a takový pohled musel s jeho sedmnáctiletou psychikou pořádně otřást. Celý den se ho snažili povzbudit a nejhorší na tom bylo, jak mu všichni neustále dokola opakovali, že zachránil bratránkovi život. Že kdyby tak pohotově nezasáhnul, nebyl by už Shisui mezi živými. Sasukemu to drásalo nervy, protože se vůbec necítil jako hrdina, za kterého ho považovali. Naopak. On byl přece důvodem, proč to Shisui udělal. Jenže tuhle pravou verzi znal jenom on a tížila ho jako balvan. Potřeboval si s bratrancem promluvit mezi čtyřma očima, ale neviděl možnost, jak by to mohl udělat, protože bylo jasné, že s tím, co Shisui uvedl jako příčinu svého pošetilého pokusu, se teď od něj celá rodina nehne. Ale on s ním potřeboval být chvíli sám. Musel… musel se mu omluvit. Musel mu říct, že něco takového nechtěl způsobit. A musel mu to říct hned! Sasuke nějakou dobu nervózně pochodoval po pokoji jako lev v kleci a přemýšlel, jestli je to dobrý nápad. Ale nic jiného mu zkrátka nezbývalo. Znovu tedy popadl mikinu, klíče, mobil a doklady a vydal se do přízemí.
"Mami, tati, půjdu… půjdu na chvíli za Narutem," oznámil svým rodičům, kteří si právě v kuchyni dávali s Madarou šálek kávy a tiše o něčem diskutovali. Nemusel být zrovna Einstein, aby dokázal odhadnout, co bylo asi námětem hovoru. Nezabraňovali mu, dokonce ani nepojali stín podezření. Brali to tak, že se Sasuke potřebuje z toho strašného zážitku vypovídat někomu nezúčastněnému, a komu jinému se svěřit než svému nejlepšímu kamarádovi?
Sasuke ale neměl namířeno za svým blonďatým přítelem, nýbrž zpátky do nemocnice. Moc dobře věděl, že kdyby ho někdo načapal v Shisuiově pokoji bez svolení po návštěvních hodinách, měl by určitě parádní průšvih, ale nedbal na to. Srdce mu přesto bušilo jako o překot, když se nenápadně kradl bíle vymalovanými chodbami a snažil se tvářit nenuceně, jako že tam patří. Asi se mu to i přes ty temné kruhy pod očima a zbědované rysy v obličeji podařilo, protože ho nikdo nezastavil, a tak jako myška proklouznul k bratrancovi do nemocničního pokoje, kde si teprve trošku vydechl. Po špičkách přešel k lůžku, tohle lékařské prostředí ho silně znervózňovalo, zejména všudypřítomný zápach desinfekce. Bratranec očividně tvrdě spal, aspoň se tak zdálo z jeho zavřených očí a pravidelného, hlubokého oddechování. Sasuke si k němu přitáhl židli, na kterou se doslova zhroutil, a nešťastně ho pozoroval. Pohled mu samovolně sklouznul na jeho ovázaná zápěstí a v hrudi ho bolestivě bodlo. Natáhl ruku a jemně se dotkl hřbetu bratrancovy ruky.
.
Shisuiovi se zdálo, že ho někdo honí. Běžel, ale nohy se nepohybovaly, chtěl křičet, ale hlas mu zamrzl v hrdle. Byl vyděšený, a když ucítil dotyk na ruce, zprudka se posadil a vykřikl hrůzou. Zhluboka a zrychleně dýchal. Když si uvědomil, že se mu to pouze zdálo, rozhlédl se kolem. Seděl tam Sasuke, vypadal vyděšeně. "Sasuke, co tu děláš?" zeptal se bratrance s úlekem ve tváři.
.
"J-já…" Sasuke zase honem ruku stáhl, nechtěl zavinit tak prudkou reakci, netušil, že se Shisui probudí při tak letmém dotyku. A najednou si nebyl jistý, jestli by bývalo nebylo lepší, kdyby zůstal doma. "J-jen jsem…" koktal, protože dostat ta slova přes rty bylo v bratrancově přítomnosti značně obtížně. "Chtěl jsem… se zeptat… jak ti je…" zamumlal, i když to byla jenom malá část pravdy. Sklopil přitom oči na svoje kolena, aby se nemusel dívat Shisuiovi do obličeje.
.
"Sasuke, to jsi ale nemusel chodit tak pozdě. Já tu budu i zítra." Nechápal, co tu Sasuke dělá. Vždyť je už po návštěvních hodinách. Doufal, že ten jeho výkřik nikdo neslyšel a nedojde se na něj podívat. Bratránek by mohl mít pěkný průser. Pousmál se na něj a řekl mu, co si uvědomil během dne. "Tys mě volal, slyšel jsem tě." Kvůli jeho nechápavému pohledu to trochu blíže vysvětlil: "Říkal jsi, abych tam zůstal s tebou."
.
Sasuke se mírně začervenal. Žil v domnění, že byl v tu dobu bratránek v bezvědomí a nevnímal nic z toho, co na něj křičel. Jasně, bylo to trochu dost pod tlakem situace, tak intenzivní strach, že by ho v tu chvíli mohl Shisui opustit, ještě nikdy v životě nepocítil. "Proč jsi to udělal?" vyjelo ze Sasukeho náhle, aniž by si to stačil předem rozmyslet, a do očí mu už zase vhrkly nové slzy, "proč, Shisuii?! Neříkej… neříkej mi, že to bylo vážně jenom kvůli… kvůli tomu… odmítnutí."
.
"Sasuke, nesmíš se vinit, že jsi mě odmítl. Za všechno můžu já," odmlčel se. V podstatě je to pravda, kdyby si nikdy nezačal nic s Hyuugy, tak by otec nikdy nemusel umřít, a kdo ví, jak by to všechno vlastně dopadlo. "Kdybych se lépe ovládal a nikdy ti o svém citu neřekl, tak možná… ale stalo se. Myslel jsem, že mě přijmeš, ale tvoje odmítání všechno jen zhoršovala a já… promiň. Jsem slaboch, co si radši podřeže žíly, místo aby se se svými problémy vypořádal přímo."
.
Sasuke o jeho slovech nějakou dobu uvažoval. Pravdou bylo, že si sám v duchu přál, aby se byl nikdy nedozvěděl o Shisuiových citech. Všechno by bylo jednodušší, ale zatím se to vyhrotilo do pěkného extrému. Několikrát popotáhl a pokusil se otřít si slzy do rukávu mikiny. To, že ho Shisui neobviňoval, však jeho výčitkám nijak neulehčilo. Přesto se pokusil pousmát a zeptal se na to, co ho tak strašně tížilo: "T-takže mezi… mezi náma dobrý? Už… už to znova neuděláš, že ne?"
.
"Sasu…" Hlesl bolestně, zvedl ruku, aby ho pohladil po uplakané tváři. Zápěstím mu projela ostrá bolest, asi by si měl dávat na některé pohyby pozor. "Já nevím, to, co jsem ti napsal do toho dopisu na rozloučenou, byla pravda a za ní si stojím. Mi-lu-ju tě a nic to nezmění. Pokud mě znovu odmítneš, tak prostě já tady nemám pro co žít." Tak rád by mu řekl, že bude všechno oukej a nic na něho zkoušet nebude, protože vypadal také na pokraji psychických sil, ale kdyby to udělal, zmařil by všechnu snahu, kterou do teďka vyvinul.
.
Sasuke strnul. To, co od svého bratrance slyšel, ho tvrdě zasáhlo. Znamenalo to, že… že by byl schopný ten pokus o sebevraždu zopakovat? Asi minutu tam jen seděl jako socha a třeštil na Shisuie uplakané oči. Kvůli němu… kvůli němu chce skončit se životem. "Tohle neříkej. Prosím, to nemůžeš!" vyhrkl a nadával si do slabochů za ten nový příval prokletých slz, "nesmíš… nesmíš to znova… prostě nesmíš! Shisuii, je ti dvaadvacet, máš před sebou celý život, nemůžeš ho takhle zahodit, to nejde! Kdybys nás opustil i ty, tak…" Sasuke nebyl schopný pokračovat přes ten obrovský knedlík, který se mu vytvořil v krku.
.
"K čemu žít, když tebou milovaná osoba tě odmítá? Nemáš se o koho opřít, nemáš se s kým radovat, nemáš komu opětovat lásku. Já jsem vždycky snil o tom, že někoho takového najdu. Pak jsem objevil tebe. Když ses smál, hřálo mě to u srdce, když ti bylo smutno, tak se tíha přenášela i na mne. Prvně jsem si myslel, že jsem tebou jen poblouzněný, a snažil jsem se to v sobě dusit, ale pak jsem si uvědomil, že je to zbytečné a bolestivé. Vyznal jsem se ti a doufal, že mě přijmeš, ale místo toho…" Měl ho rád a nerad mu těmito slovy ubližoval. Snad to pochopí.
.
Jeho prohlášení, zvláště to poslední, projelo mladším Uchihou jako nůž. Prudce vstal ze židle a obrátil se ke svému příbuznému zády, aby neviděl, jak vzlyká. Nikdy si nemyslel, že by někdy někdo mohl jeho odmítnutí brát takhle bolestně, nechtěl… nikdy nechtěl Shisuie ranit. Co měl ale tedy vlastně dělat? Pokud mu zase řekne ne, tak on… pokusí se o to znova. Bude mít na svědomí lidský život. Bratrancův život. To nedopustí. Byla ale jen jediná možnost, jak tomu mohl zabránit. Nic jiného mu nezbývalo. Zhluboka, roztřeseně se nadechl a snažil se utišit. Nemohl uvěřit, že se opravdu chystá tohle udělat, ale copak měl na výběr? "J-já…" hlesl a urputně se snažil, aby jeho hlas nezněl tak rozechvěle, "já jsem… hodně jsem o tom včera přemýšlel." To byla koneckonců pravda, i když závěr, ke kterému došel, byl úplně jiný, než jaký měl v plánu Shisuiovi teď předestřít. "A ř-říkal jsem si, že… totiž… že bych… že by to možná… nemuselo být… tak špatné. S-s klukem," Sasuke byl rád, že mu Shisui nemůže vidět do tváře, protože by tu bezostyšnou lež určitě prohlédl, tak jako to uměl Itachi. Musel se opět nadechnout z plných plic, aby dostal svůj výraz aspoň malinko pod kontrolu, když se k bratranci obrátil čelem. "Myslím jako… s tebou," dodal se staženým hrdlem, ale do očí se mu podívat nedokázal.
.
Shisuiovi na pár úderů vynechalo srdce, ale pak se rozeběhlo v rychlejším rytmu než předtím. Opravdu slyšel dobře? Byl z jeho rozhodnutí tak rozradostněný, že si nevšiml jeho vyhýbavému pohledu. V hlavě mu zněla poslední věta, která rozezněla vzduch v místnosti. Touhy a přání se stávaly skutečností. "Sasuke, já… já jsem tak šťastný," řekl lehce přiškrceným hlasem. "Mohl… mohl by ses ke mně sklonit?"
.
Sasuke byl poněkud rozpolcený, protože na jednu stranu se mu nesmírně ulevilo, když viděl, jak Shisuie ta zpráva nadchla, ale na stranu druhou mu z toho bylo trochu úzko, jelikož věděl, že to dělá jenom proto, že nechce, aby jeho bratranec provedl nějakou další hloupost. Utěšoval se tím, že to je jenom dočasné, dokud… dokud nebude Shisui psychicky natolik v pořádku, aby to zvládl překonat. Bylo to pro jeho dobro. Musel se chabě pousmát, protože bratránek momentálně vypadal jako dítě, které našlo pod vánočním stromkem hračku, kterou si celý rok přálo. Udělal, co po něm Shisui žádal, a naklonil se nad lůžko.
.
Shisui ho pevně obejmul a natiskl na sebe. Tak rád by mu prsty zajel do hebkých černých vlasů, ale zranění mu to jaksi znesnadňovala, ale nyní nebylo kam spěchat. Byl si jist, že Sasuke zůstane stát při něm. Cítil, jak mu rychle tluče srdce jako vyplašený ptáček v kleci. Jak dlouho si tohle přál, aby mohl Sasukeho sevřít v náruči s vědomím, že souhlasí a není to jen utěšování či něco jiného. "Sasuke, miluju tě." Nedokázal si to odpustit a zopakoval větu, kterou mu už řekl několikrát.
.
Mladší Uchiha si dával pozor, aby svého bratrance příliš netížil, i když to bylo dost těžké, protože Shisui ho k sobě tiskl tak vehementně, až se divil, že vůbec dokáže po tom zranění vyvinout takovou sílu. Ale nebránil se, bylo mu jasné, že na tohle si bude muset na nějakou dobu zvyknout. Pokud to ovšem Shisuiovi pomůže, tak… tak to přece stojí za to. Pár měsíců to s ním vydrží a pak se uvidí. Hlavně se to nesmí nikdo za žádnou cenu dozvědět. "Jo," hlesl malinko přidušeně, jak ho Shisui drtil v objetí, "taky… tě mám rád." Nemohl přes rty dostat to spojení miluju tě, protože takovou lež prostě vyslovit nedokázal. Na tom mírnějším mám tě rád ovšem nebylo nic špatného a především to byla pravda. Měl bratrance rád, akorát že… prostě jako bratrance.
.
Shisui ho ještě chvíli drtil, než mu ubylo sil a byl nucen Sasukeho pustit. Nechal ho od sebe oddálit jen na takovou vzdálenost, aby se mohl přitáhnout a něžně ho políbit. Musel přivřít oči, dnes se mu zdálo všechno dokonalé. Pak s konečnou platností úplně uvolnil bratránka ze svých spárů a klesnul zpět do lůžkovin. Usmíval se, jakoby minimálně vyhrál hlavní výhru v loterii. "Sasuke, nejraději bych si tě tu nechal, ale už je dost pozdě a nerad bych, abys z toho měl problémy. Určitě jsi doma neřekl, že jdeš za mnou, takže bys měl jít." Přejel mu po ruce, o kterou se opíral.
.
Sasuke sebou trochu cuknul, když se Shisuiovy rty na krátký okamžik setkaly s těmi jeho. Byla to spíš jen pusa, bratránek se vůbec nepokusil zapojit jazyk, za což mu byl Sasuke dost vděčný. Nějak si nebyl jistý, jestli by něco takového zvládnul. Svým způsobem se ale jeho pocuchaná psychika malinko uklidnila, když viděl Shisuie tak šťastného. Byl to takový kontrast v porovnání s jeho obvázanými zápěstími. Jako by mu vlil do žil nový život. Dokonce už se ani nezdál tak bledý. Sasuke si povzdechl. "Máš pravdu," souhlasil s bratránkovým tvrzením "tak já půjdu a… vrátím se… zítra." Nepochybně i s doprovodem, to ale Shisuiovi připomínat nemusel. "Tak se…" Sasuke zaváhal nad použitím přivlastňovacího zájmena, ale dobře věděl, že by měl radši hned začít trénovat, aby Shisui nepoznal, že ten vztah není oboustranný. "Tak se mi zatím uzdrav," dopověděl Sasuke o něco tišeji a doufal, že to vyznělo aspoň trochu přesvědčivě, když už se nedokázal přimět k tomu, aby pohlédl Shisuiovi přímo do očí.
.
Shisui byl na vrcholu blaha, proto si ani nevšiml Sasukeho podivného chování a uhýbání pohledem. "Budu se snažit," dosvědčil a nechal Sasukeho odejít. Jakmile zmizel za dveřmi, uvolněně se rozvalil a s blaženým úsměvem usnul. Spalo se mu krásně, po dlouhé době ho netrápily žádné noční můry.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akino Akino | 2. října 2014 v 16:42 | Reagovat

Haráá! konečně se dali dohromady :33
Sice se mi nelíbí, že je to pro Sasukeho jen jako, ale to vy určitě spravíte :D Děkuju za krásný díl

2 Ryunka Ryunka | E-mail | Web | 3. října 2014 v 0:37 | Reagovat

Já vám nevím... Na jednu stranu je mi Shisuie strašně líto, ale na druhou stranu bych mu nejradši vrazila pár facek. Tohle je moc. Ano, vím, že se Sasukeho skutečně miluje a že byl skutečně už zoufalý, ale... já nevím, asi bych, být na jeho místě, nedokázala být šťastná, kdybych věděla, že je někdo se mnou jen ze strachu a donucení...

3 Ivanitko Ivanitko | Web | 4. října 2014 v 11:11 | Reagovat

[1]:Ty nám teda věříš :D
[2]:Shisui je postava, která vzbuzuje v povídce nejvíc rozporuplných pocitů :D

4 Myschelle Tategami Myschelle Tategami | E-mail | Web | 2. listopadu 2014 v 13:06 | Reagovat

Vím, mám trošku zpoždění... měsíc -.-" No abych byla upřímná, Shisui mě občas vážně štve a chudáček Sasu, být já na jeho místě, tak bych se s mojí povahou (velmi výbušnou) na něho, tak naštvala, že bych ho klidně zabila. Jo, jsou příbuzní, chápu to, ale Shisuiovi musí být jasný, že Sasuke takový není... aby byl s bratránkem. Už se úplně těším na konec *doufá, že to skončí Shisuiovou smrtí* (to není špatné, un)

5 Ivanitko Ivanitko | E-mail | Web | 3. listopadu 2014 v 13:37 | Reagovat

[4]:Konečně někdo, kdo nedoufá ve šťastný konec :D. Jen tak dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.