Společná cesta III.

19. dubna 2015 v 7:00 | Ivanitko |  Doujinshi a recenze
Blíží se samotné finále, tohle je poslední díl, tak si ho náležitě užijte.
Orochimaru si brousí zuby na Uchihovo tělo a Kisame se snaží bojovat s časem.



pozn. číst z leva doprava

Kakashi nechápal, jak si může dovolit něco takového říct? Znal Itachiho, ale věděl, že svým činem se nevratně upsal k pronásledování a životu psance. Proč by mu měli pomáhat? Už už chtěl něco říct, ale Tsunade ho gestem zastavila.
"Jestli můžu nebo nemůžu, tak to záleží čistě na mně." Moc dobře znala krvavou minulost vesnice. "Kakashi, odejdi… a žádné otázky, nic jsi tady neviděl." Přísným pohledem zadusila jeho námitky. Nebylo třeba, aby se někdo další dozvěděl, co neměl.
Stříbrovlasý ninja před ní sklopil pohled a vyklidil pole. Něco tu zavánělo, ale nedovolil si neuposlechnout rozkaz. Odešel do vzdálenosti, aby to vypadalo, že zmizel. Nic neslyšel, ale aspoň na Tsunade viděl. Kdyby se něco stalo, tak byl jediný, kdo jí mohl pomoci.
Plavovlasá žena přistoupila blíž. "Jak ti můžu věřit? Od Akatsuki nemůžu čekat nic dobrého. Co když máš v plánu mě zlikvidovat a tím rozvrátit stabilitu vesnice, nebo mě unést a požadovat jinchuurikiho výměnou za mě?" Nevěřila mu ani nos mezi očima. O Hoshigakim se proslýchali nemilé zvěsti. Byl to vraždící stroj, který splní jakýkoliv úkol.
"Máš pocit, že kdybych to měl opravdu v plánu, tak bych se tu zdržoval vykecáváním? V klidu jsem tě mohl omráčit a už dávno odvléct, ale jsem tu kvůli Itachimu. Prý jsi lékařka. Měla bys pomoct, když se obětoval pro dobro tvé vesnice." Kisame nebyl nikdy moc dobrý v technice vyjednávání. On raději věci řešil rázně a rychle.
Tsunade přihmouřila oči, tohle se jí vůbec nelíbilo, ale rozum a lékařská etika ji povzbuzovaly k dalším otázkám. "A co se stalo? Proč jdete zrovna za mnou? Na světě je určitě hodně mediků, kteří by vám pomohli."
"Možná ano, možná ne. Itachi má v sobě asi nějaký jed, který mu způsobuje silné bolesti. Otrávil ho Orochimaru, takže počítám s tím, že to běžný ninja nevyřeší, a sám Itachi mě poslal za tebou." Kisame zalitoval, že nemá plášť, ovanul ho noční chlad. Otřepal se.
"Říkáš Orochimaru…" zamyslela se plavovláska a sklonila hlavu. Už o něm hodnou chvíli neslyšela. Že by si troufl na Itachiho, jí nešlo do hlavy. A k čemu by zrovna jemu byla Uchihova smrt?
"Kde je?" Pokračovala nahlas v toku svých myšlenek a nepřímo tím odsouhlasila, že pomůže. Kisame jí vysvětlil, kde nechal oba parťáky, ale o Deidarovi se raději nezmiňoval. "Zaveď mě k němu."
Společně s Hokage, následováni dvěma plíživými stíny, proklouzli kolem ochranné hlídky. Tsunade okamžitě nabyla dojmu, že vyhazuje peníze oknem, když zaměstnává takové hňupy. O necelou půlhodinku později, ve svitu měsíce, Kisame rozeznal nocoviště svých druhů. S povzdechem uchopil chrápajícího Deidaru za plášť na hrudi a pořádně s ním zatřepal.
"Mami, já už nebudu mouchám trhat křidýlka…" zahuhňal blonďák ze spaní a nevzrušeně pokračoval v chrápání.
Modrý obr ho nechal ležet a vešel do jeskyně, kde našel jenom zmuchlaný plášť. Sebral ho a vrátil se k Tsunade, která si se zájmem prohlížela tu zvláštní blonďatou dívku.
"Není tady. Musel ho unést. Hajzl, jak se mi dostane do rukou, tak z něho udělám…" Nečekaně musel upustit páru a praštil do stromu, až popadaly šišky ze špice.
"Takže i v Akatsuki se krade?" řekla žena posměšně, ale ihned se zatvářila vážně. Nukenin jí po cestě podrobněji popsal Uchihův stav. Tsunade vážně naslouchala, nepřerušovala ho, dokud neskončil. Jen se ohlédla někam do tmy, kde cítila přítomnost dvou následovatelů. "Kam s ním šel?"
"Zřejmě do své laboratoře a ta je… pod hlavním sídlem v Deštné," dodal opatrně, protože teď to vypadlo opravdu, že ji chce unést. Deidaru roztrhne jako hada, hned jak se vzbudí, aby z toho taky něco měl. Nechá ho dělat tu nejjednodušší práci a on to zvorá.
Tsunade se to moc nepozdávalo. Na hranice se zemí Deště je to nejmíň den cesty a dobrý půlden k hlavnímu městu. Byly způsoby, jak tu vzdálenost překonat rychle, ale ona ani jeden neovládala.
"Nejraději bych tě nechala, ať ho přivedeš do Konohy, ale vhledem k jeho stavu si myslím, že Itachi tolik času nemá… Dobrá tedy, půjdu s tebou, ale vymysli, jak se tam dostaneme rychleji než pěšky." Otočila se k houští: "A vy dva okamžitě vylezte." Ozvalo se šustění a ze tmy se vynořil Kakashi a maskovaný Yamato. Divila se, že je ve službě. Musí se pak podívat, jestli není nějaký problém v administrativě. Kisame se zatím neúspěšně snažil probrat Deidaru k životu, ale vůbec to nešlo. Očima sjel oba ninji a kývl na Tsunade. "Když ho dokážeš vzbudit, tak s cestováním nebude problém." Tsunade se sklonila k mladíkovi a pořádně ho propleskla. S podivem zaznamenala, že bolest neměla žádný účinek, a přitom to bylo tak osvědčené probouzedlo. Očichala jeho tvář a zkoušela zjistit, s jakou látkou má tu čest. Rozešla se do lesa a nechala tam muže, kteří se měřili opovržlivými pohledy. Vrátila se po několika minutách s nějakým listím, které po promnutí v ruce začalo strašlivě smrdět. Uhnětené kuličky strčila Deidarovi do nosu a čekala. Přemýšlela. Měla by s sebou někoho vzít. Yamato není úplně zdravý a Kakashi nesmí nic vědět.
"Tenzou, ty se vrátíš do vesnice, a když se do tří dnů neobjevím, tak to nahlásíš vedení. Do té doby řekni, že jsem odjela na… ozdravný výlet. A ty, Kakashi, poletíš se mnou. Zavazuji tě ale slibem mlčenlivosti. Cokoliv se po cestě dozvíš nebo uvidíš, tak si necháš pro sebe. Je to jasné?"
Shinobi přikývli jako jeden muž.


Po několika útrpných hodinách cestování se začalo rozednívat. Přibližovali se k černému mračnu na obzoru. Kisame věděl, že brzy budou u cíle, snad je přivítá bezdeští. Konanino justu ho většinou objalo svou mokrou náručí, ale dnes se zřejmě smilovala nad obyvateli hlavního města a těžké mraky neuronily jedinou kapičku. Deidara prozřetelně zamířil co nejrychleji k zadní straně budovy a přistál na zemi o několik domů dál, aby nebyli nápadní. Sesedli z ptáka na zem a ten s tichým pufnutím zmizel.
"Vypadá to, že každou chvíli bude pršet. Počkejte tu. Déšť je zrádný, za žádnou cenu do něj nevstupujte." Pokynul směrem ke Konožanům a ti se ukryli pod střechu jednoho z přístěnků.
"My jdem," pobídl Kisame Deidaru k rychlejší chůzi a oba se ztratili v temných dveřích protějšího domu.
"Konečně zpátky," zaculil se blonďák, "kdyby je tam načapala Konan, to by byl cvrkot! A co budeme…"
"Ty nic, budeš tady," zastavil ho modrý nukenin v půlce kroku. "Máš možnost napravit svou reputaci. Půjdu do laboratoří sám, ty budeš hlídat. Kdyby se něco dělo, tak mi dáš vědět."
Deidara pobouřeně pohodil mohutnou ofinou. Takže už je dobrý jen na cestování a hlídání. To to dopracoval. Sledoval, jak modrý obr zmizel v ohbí schodiště vedoucím někam dolů. Zaujal místo v hale v jednom z čalouněných křesel. Když už hlídat, tak pohodlně. V klidu natáhl nohy před sebe a prohlížel si ruce. Nejraději by se viděl v posteli. Po dlouhé době, ani si nevšiml, se nad ním někdo nahnul.
"Kde mám svý prachy?!" uhodil na plavovlasého Kakuzu a mračil se jako sto čertů.
Deidara skoro nahlas vyjekl, musel usnout. Ono ovládat plně naloženou létající uměleckou sochu, a zvlášť po tak dlouhou dobu, je celkem vyčerpávající. "Jasně, že je dostaneš, večer ti je dám." Jako by to nemohlo počkat, vždyť to nebyl tak vysoký obnos, aby musel ten chamtivec šílet.
"Chci je hned. Dlužíš mi osm set dvacet pět jenů a to nejmíň dvacet jedna dní, už minule jsi mi sliboval, že mi je vrátíš." Z jeho hlasu čišelo nepřátelství. On si žádal jen to, co bylo po právu jeho.
Blonďák jen protočil oči a zašmátral v kapse. Jeho se nezbaví, dokud mu nedá, co chce. Začal na desku stolu odpočítávat peníze, dokud částka nebyla celá. "Spokojený?"
"Ne, za tvoje zpoždění chci úrok navíc, přidej stovku a jsme vyrovnáni." Se zadostiučiněním sledoval, jak mladík vytáhl další bankovku. Shrábl jeny do kapsy a beze slova opustil halu. Mohl by si jít ještě přepočítat svoje miláčky, než půjde s Hidanem na misi.
.
Tmavé chodby se před Kisamem vlnily, mizely a znovu se napojovaly v nekonečné spleti podzemního bludiště. Matně vzpomínal, kudy se jde do laboratoří. Byl tu jen jednou, kdysi dávno. Normální lidi dolů nechodili, jen ten plaz se svým nohsledem tu byli jako doma. Míjel jedny z mnoha stejných dveří, když zaznamenal tiché cinkání kovu. Zastavil se a chvíli poslouchal, pak vrazil dovnitř. Načapal Kabuta s rukama od krve, jak čistí chirurgické potřeby. Zatrnulo mu. Že by přišel pozdě? Doufal, že ne. "Kde je?!" štěkl na brejlouna nepřívětivě.
Kabuto zareagoval víc než duchapřítomně. Na tváři se mu rozlil úlisný úsměv. "Už je zbytečné se namáhat." Opětoval nukeninovi pevný pohled.
Hoshigaki se zaškaredil a jediným pohybem Samehady šedovlasého ninju přišpendlil ke zdi, až popraskala omítka. "Zopakuji to jenom jednou - kde je?" Zahřměl na něj z výšky.
Yakushi nečekal, že ho vyprovokuje až k takové agresivitě. Nezbývalo mu nic jiného, než odpovědět nebo si odnést nějaké zranění. " Dveře č. 27, na konci chodby, ale mistr nechce být rušen." Ušklíbl se. I on sám byl vyhozen a přitom chtěl jen pomoct a něčemu se přiučit. Jakmile se oddálila hrozivá zbraň, svezl se na zem. Na pažích měl krvavé šrámy od šupin Samehady.
Kisame se rozešel rázným krokem ke zmíněným dveřím a vlítl dovnitř jako velká voda.
"Jsi rychlý, myslel jsem, že dorazíš nejdříve pozítří." Orochimaru se zády k němu skláněl nad operačním stolem a nerušeně pokračoval v odběru důležitých tkáňových vzorků. Přejel prsty po paži Uchihy, která se zdála pod silným světlem jako z porcelánu. Otočil se. V jeho pohledu se mísila nenávist, nadšení i opovržení.
"Vypadni od něj!" štěkl Hoshigaki rozezleně a máchl mečem, ale místo muže strefil klubko háďat, kteří se rozutekli po zemi.
"Itachi prohrál, je můj. Nevím, co máš za problém. Pokud vím, tak žádní kamarádíčkové nejste, tak se mi nepleť do cesty!" sykl jízlivě Orochimaru. Z temnoty za hranou oválného světla sledovaly nezvaného návštěvníka dvě zúžené žluté zornice.
Kisame držel Samehadou hadího muže v šachu. "Co ty jsi to za odporné zvíře? Itachi že prohrál? Jen zbabělec bojuje takovými prostředky." Pomaličku couval a rukou za zády rozepínal řemen na Itachiho zápěstí.
"Jestli nechceš dopadnout stejně, radím ti, odejdi…" Zorničky se výhružně stáhly do sotva znatelných štěrbin.
Modrému nukeninovi bylo naprosto jasné, že Orochimaru se bez boje nevzdá. Už se chtěl na něj vrhnout, ale něco se mihlo v jeho periferním vidění. Stůl za ním byl najednou prázdný. Nemohl uvěřit tomu, že by Itachi sám od sebe vstal, ale nemeškal a hodlal mu jít na pomoc. Nestihl však udělat ani krok, když odněkud přiletěl skalpel a zabodl se před ním do podlahy.
"Drž se zpátky, tahle kořist není pro tebe," zarazil ho brýlatý poskok. Musí dát svému mistrovi čas.
Samehada bez váhání hladově skočila po jeho krku. "Mě nezastavíš!"


Chodbou se ozývalo syčení, přidušené steny od dobře mířených ran pěstí doprovázené svištěním střepů laboratorního skla metaných obřím hadím tělem na všechny strany. Itachiho duhovky zazářily temnou červení. Orochimaru byl pohlcen do genjutsu. Zkusil jej uvolnit, ale nešlo to. Stál přivázán u kamenného pylonu, když do jeho zorného pole vstoupil Itachi s kunaiem v ruce.
"Ukážu ti, jak chutná nekonečné utrpení," napřáhl se a bodl ho do boku. Vyřinula se rudá krev a tělo se napjalo bolestí. O vteřinu později bylo všechno jako před chvílí. Znovu se díval na svého věznitele, jak drží čepel mířící do jeho boku.
"Tohle je teprve vteřina z tisíce." V jeho slovech nebyla pomstichtivost. Jen ledová nezaujatost a chirurgická přesnost. Pomocí svého jutsu ho týral hodiny, byť ve skutečnosti mohla uběhnout ani ne vteřina. Sílící bolest ale znesnadňovala jeho soustředění a nakonec musel proti své vůli uvolnit iluzi. Ztěžka lapal po dechu. Druhý muž poklesl v kolenou a opřel se dlaněmi o kamennou zem. Tohle bylo šílený. Měl pocit, jako by nebyl ve své kůži. Jako by jeho duše byla násilně vyrvána z těla ven. To je tedy ta velká síla mangekyou sharinganu. Nevzdával se ale své vize a opět využil své hadí podoby. S pološíleným smíchem se znovu vrhnul na svou oběť.
Itachi z posledních sil odrážel jeho útoky. Matně zaznamenal, že Kisame mu nepomůže, měl dost starostí s Kabutem. Už to viděl bledě, ustoupil až ke schodům, ale zaškobrtl o jeden z nich. Zkusil protivníka oklamat a předstíral slabost. Orochimaru se nechal vyprovokovat k neopatrnému dravému výpadu a zaplatil za to useknutou hlavou. Okamžitě se proměnil zpátky a nevěřícně sledoval krev tryskající z pahýlu, kde dříve býval loket. Itachi využil tento moment překvapení a nadechl se, jak mohl nejvíc. Chodba před ním se proměnila v jedno ohnivé peklo. Vše, co nebylo kamenné, rázem vzplanulo a shořelo. Tlaková vlna vyrazila všechny dveře z pantů. Když se oblak dýmu převalil schodištěm ven, objevila se prázdná chodba plná hořících zbytků dveřních výplní. Orochimaru zmizel. Itachi se marně snažil nadechnout, měl pocit, že mu hrudník leží v rozžhavené peci a před očima se mu míhaly černé stíny. Ohnul se přes zábradlí a snažil se tu bolest vykašlat ven.
"Kde…kde je…? Zasípal. Kisameho paže byla najednou tak silná a hřejivá.
"Utekli. Oba. Myslím, že ten hadí zmetek se už k Akatsuki nevrátí. Gáah, dostal pěknou lekci… Itachi? Slyšíš mě?"
Blonďák vyskočil na nohy, jakmile vpadli do haly. Kisame byl celý černý a mokrý od hašení ohně a plný krvavých škrábanců. Uchihu svíral v náručí. Deidara se pousmál a beze slova je chtěl následovat do prudkého deště. Kisame se ale zastavil na prahu. "Deidaro, zajdi prosím tě za Peinem a nahlas mu, že jsme se vrátili, ať Konan nepojme podezření. Kdyby nás chtěl vidět, tak se nějak vykecej a přijď okamžitě zpátky. A zapoj laskavě tu kulatou věc, co máš na krku!" Sám vyběhl ven. O chvilku později našel Konožany na místě, kde je zanechal.
"Pospěš si, nevypadá to dobře." pobídl Tsunade, jakmile položil Uchihu na zem. Tsunade ho zběžně prohlédla a snažila se určit, jaké látky mu kolují tělem. Začala léčit poškozené buňky, ale dobře věděla, že pokud se jí nepodaří jed zneutralizovat, bude veškerá snaha k ničemu. "Potřebuji pár věcí na protijed. Dones mi nějaké hadí sérum, horničku, čerstvé bobule sněhulky, kořen plazivce, dračí jazyk…" vypočítávala začátek seznamu potřebných věcí. "A taky nějaké obvazy!" Křikla ještě do deště za odbíhajícím obrem.
O hodinu později už míchala a roztírala jednotlivé ingredience dohromady. Společnými silami do Uchihy dostali podivně zapáchající tekutinu. Přejížděla rukama nad jeho tělem a se spokojeností zaznamenávala, že její léčba zabírá. Černovlasý mladík se sice přestal třást, ale zato už hodnou chvíli vypadal, že vůbec nedýchá.
"Přežije to?" Úzkost v hlase působila z úst mohutného zabijáka poněkud nepatřičně. Tsunade znovu pomalu přejížděla drobnými prsty po studené bledé kůži. Zastavila se nad pravým prsním svalem. Její tvář se zachmuřila. "Jed je zneutralizovaný a většinu buněk jsem zachránila, ale tohle už bohužel spravit nedokážu. V kritický moment příliš moc namáhal plíce a … poškození jsou nevratná." Zelené světlo pohaslo. Tsunade si stoupla. Kisame nepřítomně civěl na místo, kde měla ještě před chvíli dlaň.
"A to znamená?" Vyhrkl ze sebe.
"Těžko odhadovat. V nejlepším případě mírnou disfunkci plíce, v nejhorším…" Ztichla a zavřela oči. "Mrzí mě to, víc opravdu udělat nemohu."
S velkou nevolí se chystala nastoupit do dutého holuba, aby se jich nedotkl déšť. Deidara je měl odvézt zpátky do Konohy. V poslední chvíli ji Kisame chytil za paži.
"Děkuju." Řekl prostě a jednoduše a nechal ji i s Kakashim zmizet v útrobách bílého stvoření. Chvíli sledoval, jak se zmenšují v dálce.
Šedý déšť dopadal s ohlušujícím hřmotem na šedé střechy budov, na stejně šedé střechy, stěny i chodníky. Najednou pocítil bezmocný vztek. Itachi se v jeho náručí opět začal třást, musí ho vzít do tepla. I když se to nezdálo možné, je to jeho první opravdový přítel a on se o něj postará. Jejich cesta je přeci společná…

Konec
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sabaku no Naomi Sabaku no Naomi | 19. dubna 2015 v 10:29 | Reagovat

Udivuje mě, jak to Deidara dokáže nehorázně zabít i v těch nejvážnějších chvílích... ''Nejsem žádné taxi!'' To mě dostalo :D . Oproti tomu musím obdivovat ten konec, najednou to celý má takovou hlubší myšlenku... Společná cesta... Nádhera.

2 Okami Okami | 19. dubna 2015 v 11:12 | Reagovat

Nádhera... Ten konec je krásnej. Škoda, že to neni yaoi... No co :D. Deidý to nehorázně zabíjí. Jsou tam krásně vidět Kisameho ochranářské sklony. Pěkný :3. Je to výtečně zpracováno jak po literární, tak vizuální stránce. A ten příběh. 10/10

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.