Získat srdce lva XXX. - Lítost a hanba

17. září 2015 v 7:00 | Ivanitko + Smajli |  Získat srdce Lva 2
Shisuiovi je všechno líto, ale nedokáže vrátit čas, aby oživil svého otce, aby se nikdy nedostal do těch sraček. Může jenom zpytovat svědomí, které ho hryže za všechny jeho hříchy. Sasuke přijde svému bratranci dodat útěchu.


Celá výměna názorů mezi Fugakem a Shisuiem proběhla kupodivu bez většího hluku, takže zbytek rodiny neměl ani ponětí o tom, co spolu ti dva v pracovně řeší. Fugaku málokdy zvyšoval hlas, podobně jako Madara to nepotřeboval. Síla jeho autority byla dostatečná, aby se nemusel uchylovat ke řvaní a křiku, mnohdy měl daleko větší efekt spíš chlad a tichý hněv v jeho tónu. Sasuke předpokládal, že jde o nějaké finanční domluvy, neboť bratránek o prázdninách naznačoval něco o tom, že by chtěl přispívat na domácnost. Každopádně ho to nijak neznepokojovalo, neviděl v tom nic podezřelého. Sotva si ve svém pokoji uložil věci na aikido, navzdory únavě po namáhavém tréninku aktivně seběhl zpátky do přízemí, protože předtím zaregistroval v kuchyni přítomnost matky i staršího bratra.
"Jdeš nám píchnout?" usmál se na něj Itachi, sotva se objevil na prahu. Ruce měl právě zapatlané od mletého masa, z něhož na způsob sochařského mistra hňácal malé kuličky a pokládal je na talířek vedle, tak, aby se neslepily.
"Do ledvin?" zažertoval Sasuke a postavil se mu po bok, přičemž nadějně začenichal, na sporáku pod Mikotiným dohledem bublal nějaký vývar. Plechovka s červenou hmotou uvnitř, kterou šmahem identifikoval, potvrdila jeho odhad ještě dříve než matka:
"Uděláme rajskou omáčku, na večeři je sice už trochu pozdě, ale zítra by si někdo mohl dát k obědu."
"Jůů, prima!" zaradoval se Sasuke, protože rajčata miloval v jakékoliv podobě, "můžu nějak pomoct?"
"Proboha, radši ne!" hrozil se naoko Itachi, "kdo tě teď večer poveze na pohotovost, až si něco uděláš…"
"Haha, seš vtipnej až nadoraz," ocenil jeho žertování Sasuke se zazubením, "tak co mám udělat?"
"Hmm, krájet cibuli už tě znova nenechám, radši se toho ujmu sám, prsty na rukou bys ještě mohl potřebovat," popichoval Itachi, očividně ve výborné náladě, zatímco si opláchl zapatlané ruce pod proudem vody v kuchyňském dřezu, "jíšku zcela určitě nezvládneš, pochybuju, že víš, jak se dělá. Tak dej vařit těstoviny, to by snad neměl bejt pro tebe problém. I když… opařeniny se taky léčí špatně…"
"Ty…!" Sasuke se na svého bratra vrhl s cílem ho ztrestat za tak okatě projevenou nedůvěru v jeho schopnosti. Itachi si to samozřejmě nenechal líbit, takže z toho byla typická bratrská kočkovaná se spoustou křiku a smíchu.
"Dost! Nechte toho!" odtrhla je nakonec od sebe Mikoto a každého chytila za ucho na způsob uličníků, "ještě tady něco rozbijete! Copak se nemůžete chovat jako dospělí, když už podle zákona jste?" Navzdory poměrně tvrdým slovům však na ní bylo vidět, že to nemyslí tak docela vážně. Naopak, tmavé oči, jejichž velikost a krásu po ní do detailu zdědil mladší syn, jiskřily pobavením a láskou. Milovala oba své syny a takovéhle chvíle pro ni byly krásným připomenutím jejich dětství, kdy bylo něco takového na denním pořádku. Tohle byli prostě její kluci, byla opravdu ráda, že mezi sebou mají tak láskyplný vztah. Spousta jejích kamarádek, které měly doma více dětí, si stěžovala na sourozenecké hádky a nevraživost. U Sasukeho a Itachiho něco takového nikdy nezaznamenala.
"Jo, máma má pravdu! Koukej se chovat," vyplázl Sasuke na brášku rozpustile jazyk, když je matka pustila.
"Nedělej si iluze, to platilo hlavně na tebe," oplatil mu Itachi, a třebaže už měl v plánu nechat celou věc být, neodpustil si ještě plácnout Sasukeho po zadku se slovy: "Padej udělat ty těstoviny. Sice je devět, ale třeba si někdo ještě talíř dá."
"Třeba já," přihlásil se s uculením nejmladší Uchiha, který se nikdy moc neřídil tím, jaké stravovací návyky jsou údajně pro organismus nejzdravější. Bez dalších řečí se ale jal napustit vodu do hrnce, osolit ji a nasypat do ní žlutavé vrtule z balíčku. Když pak postavil kastrol na zapnutý sporák, jeho úloha vlastně na dalších dvacet minut skončila, takže se posadil na kuchyňskou linku a prstem ujídal z rajčatového protlaku, dokud ho matka neplácla po ruce. Nějakou dobu sledoval jejich počínání, možná by nebylo od věci pokusit se zapamatovat si aspoň něco z postupu vaření, třeba by to pak někdy dokázal udělat i sám, ale nakonec nad tím v duchu mávl rukou. Od čeho jsou kuchařky, že? Až bude jednou potřebovat, do nějaké se podívá a bude se učit podle receptů. Beztak to pro něj byla ještě vzdálená budoucnost, minimálně do maturity ještě zůstane v tomhle domě. Jelikož nebyl tak soustředěný na práci, jako jediný z nich zaregistroval tlumené klapnutí dveří otcovy pracovny a lehké kroky na chodbě. Shisui už patrně dostal propustku z audience, mohl by jim také pomoct. Sasuke sklouzl ze svého posedu, když ale vyšel z kuchyně, bratranec už mizel nahoře na schodech. Mladší Uchiha na něj chtěl zavolat, něco v jeho postavení ho však znepokojilo. Namlouval si to jenom nebo vypadal Shisui tak nějak… sklesle? Nechápavě zůstal stát na chodbě a uvažoval, o čem asi tak mohl s otcem mluvit, že ho to tak rozhodilo. Nakonec se rozhodl zeptat přímo u zdroje. Prošel obývacím pokojem a před polstrovanými dveřmi malinko zaváhal. Na kožený potah se klepat nedalo, místo toho několikrát klouby prstů zabubnoval na rám. "Tati?" zavolal nejistě, "můžu dál?"
Zevnitř se nejprve nedočkal žádné odpovědi, což Sasukeho udivilo a už už zvažoval, jestli by neměl někoho upozornit, pak se ale přece jen ozval otcův podivně dutý hlas: "Pojď dál."
Sasuke vstoupil a už na prahu se poněkud zarazil. Fugaku seděl v křesle, ovšem z nachýlení jeho ramen a nakrčení jeho čela se dala vyčíst jakási niterná bolest.
"Tati? Stalo se něco?!" polekal se Sasuke, protože takhle svého otce viděl jenom málokdy, vždycky si potrpěl na to, aby nedal najevo slabost, která by podrývala jeho důstojnost, takže to muselo být něco opravdu vážného, "nemám někoho zavolat? Mámu?!"
"Ne, nic mi není!" zarazil ho Fugaku nekompromisně, ještě to by mu tak scházelo, aby se o tomhle dozvěděla jeho manželka. "Cos potřeboval, Sasuke?"
Nejmladší Uchiha se kousnul do rtu. "Já… já jen…" na chvilku se odmlčel, aby slova nějak správně formuloval, "jen jsem se chtěl zeptat, co jste to tady s Shisuiem řešili. Připadal mi nějak smutný…" Pokrčil rameny a vyčkávavě se na otce podíval. Překvapilo ho, že Fugaku jeho upřený pohled nevydržel a uhnul očima, což bylo nevídané. Starší z mužů vstal a mlčky přešel k oknu, kde se zahleděl do zahrady, a dlouhou dobu nic neříkal. Sasukeho to znervóznilo. "Tati?" pobídnul ho jemně, když už se mu zdálo, že se odpovědi nedočká. Fugaku se k němu obrátil čelem a krátce zaváhal, než si odkašlal.
"Nic," zopakoval sotva srozumitelně, pak se zhluboka nadechl a jeho hlas nabyl dřívější jistoty, "probírali jsme ještě nějaké drobnosti ohledně Iz-Izunovy smrti. Našla se nějaká chyba v protokolu, museli jsme to vyřešit."
Sasuke svěsil hlavu, jak jím projel záchvěv lítosti. Ta rána dodnes úplně nepřebolela ani jeho, natož Shisuie. Nedivil se, že ho to tak sebralo. "Aha," vyhrkl, protože na to neměl co jiného říct. Chvilku tam proti sobě ještě beze slova stáli. Sasuke měl oči sklopené do podlahy, jeho otec si svého syna naopak prohlížel se zvláštním výrazem v očích. Nikdy by ho bylo nenapadlo, že jeho bráška zemřel vinou vlastního dítěte. Nevěřil sice, že by Shisui něco takového chtěl, ale byla to jeho blbost. Aspoň že jeho vlastní synové byli jiní. Mohl by za ně dát ruku do ohně, tím si byl jistý. Jemu by se nemohlo stát to, co Izunovi. Víc než kdy jindy teď vůči nim pociťoval rodičovskou lásku, Itachi a Sasuke ho nikdy nezklamali. Byli to jeho synové, jeho děti…
"Pojď sem," hlesl podivně zabarveným tónem. Sasuke se k němu poslušně přiblížil a překvapeně zamrkal, když ho otec sevřel v náručí. To dělal opravdu jen výjimečně, na rozdíl od jejich matky si na objímání a pusinkování nikdy nepotrpěl. Bylo mu jasné, že rozhovor, který táta s Shisuiem vedl, musel být opravdu dost bolestný, když ho to vedlo k takovým činům. Automaticky mu ale objetí opětoval, koneckonců to byla jedna ze zvláštních chvil mezi otcem a synem. "Mám tě moc rád, Sasuke," zabručel Fugaku stále tím nepřirozeně pohnutým hlasem, který k němu příliš nepasoval.
"Já tebe taky, tati," ujistil ho nejmladší Uchiha malinko nakřáple, jak se mu nečekaně stáhlo hrdlo. Fugaku ho ještě chvilku držel, načež si povzdechl a pustil ho. Ačkoliv ho ta nově objevená pravda pálila, byl klidnější. Pořád měl svou rodinu, kterou musel chránit za každou cenu. Byli tu lidé, na kterých záleželo. Nevinní lidé, kteří se nesměli dozvědět pravdu.
"Tak běž, určitě máš na zítřek nějaké úkoly," pokynul smířlivě svému mladšímu synovi, přeci jen potřeboval být ještě chvíli sám, aby si to všechno urovnal v hlavě.
"Jasně," přikývl Sasuke, ještě se malinko na otce usmál a opustil jeho pracovnu, přičemž za sebou tiše zavřel. Učit se samozřejmě nehodlal ani náhodou, ale byl tu jeden člověk, který možná momentálně potřeboval oporu. Prošel obývákem do chodby a vida, že Itachi i jeho matka dosud lomozí v kuchyni, vydal se po schodech nahoru do patra, kde se zastavil před dveřmi do bráchova a bratrancova pokoje. Pár okamžiků před nimi jen stál, ale pak se odhodlal a párkrát zaklepal.
"Shisuii? Můžu dovnitř?" zeptal se, nechtěl mu tam vpadnout bez svolení.
.
Shisui polykal slzičky vlastní blbosti, když se za dveřmi tlumeně ozval Sasukeho hlas. Nebylo vůbec potřeba, aby ho mladší Uchiha viděl v jeho rozpoložení s otiskem Fugakuovy ruky na tváři. Na druhou stranu, kdyby ho odmítl, kdo ví, jak by si to Sasuke vyložil. Párkrát se zhluboka nadechl a zaujal polohu čelem ke stěně, aby mu nebylo vidět do obličeje. "Můžeš," zavolal a doufal, že bratránek co nejdřív odejde.
.
Sasuke vešel a bez hlesu za sebou zavřel, nechtěl, aby je slyšel někdo další. Jak se dalo očekávat, Shisui seděl na posteli a evidentně netoužil pohlédnout mu do tváře. Nepřekvapilo ho to, ani se o to nijak nesnažil. Několika kroky překonal vzdálenost mezi nimi a usadil se na okraji lůžka. Bylo mu bratrance hrozně líto, už se přes tu událost tak nějak dostal, a teď si jí musel znovu připomenout. Automaticky ho zezadu objal kolem pasu a přitiskl obličej k jeho šíji. "To nic, bude to dobrý," zamumlal.
.
Starší Uchiha se trhaně nadechl, když jeho hrud objaly mladíkovy paže. Přemítal nad tím, co vlastně Sasuke ví, když ho přišel evidentně utěšovat. Vypadalo to, jakoby se mu strýc něco řekl, otázkou bylo, co? Mohl dělat, že se mu nechce mluvit, což ostatně byla pravda, ale chtěl vědět, proč je Sasuke tady. "Snad. Co ti strejda řekl?" Ať už to bude cokoliv, bude se muset tomu přizpůsobit, aby s Fugakem tvrdili stejnou zástěrku.
.
Sasuke zaváhal, připadalo mu nemístné znovu Shisuiovi všechno připomínat, koneckonců už si to dneska jednou poslechl v nepochybně barvitějším podání. Nehodlal podporovat jeho masochismus. "Žádné detaily," odpověděl vyhýbavě a o něco ztišil hlas: "Nemysli na to, Shisuii. Vím, že tě to musí trápit, ale každá ztráta jednou přebolí, uvidíš. Máš nás. Máš mě. Miluju tě, společně to překonáme." Věnoval mu hebký polibek na zadní stranu krku.
.
Ze Sasukeho slov se toho příliš nedozvěděl, takže bude hrát mrtvého brouka. Sasuke totiž mluvil, jako by to opravdu věděl, ale celé to bylo divné. Dozajista by se k němu takhle netulil, kdyby znal podrobnosti otcovy smrti. Jediné, co ho zahřálo u srdce, bylo bratrancovo ujištění o jeho citech. Bylo to moc hezké. "S tebou po boku určitě," hlesl, chytil Sasukeho ruce do svých a palcem hladil hladkou kůži.
.
Sasuke se krátce pousmál. Připadalo mu to jako déja vu, kolikrát jenom po strýčkově smrti bratrance takhle utěšoval. Teď to ale bylo jiné, tenkrát ještě nebyli spolu, ne v partnerském duchu. Upřímně doufal, že s touhle novou rolí může být pro Shisuie větší oporou, chtěl pro něj být člověkem, na kterého se mohl vždycky spolehnout. Propletl tedy jejich prsty a složil svoje i Shisuiovy ruce k němu do klína, aby ho pažemi stále mohl objímat. Lehounce ho kolébal v konejšivých pohybech.
.
Shisui se zachvěl provinilostí. Grázl s temnou minulostí jako on si nezasloužil někoho tak čistého a hodného jako byl Sasuke. Měl pocit, že ho zrazoval, když o něm nevěděl takové zásadní věci, ale nevědomost byla milosrdnější. Styděl se za svoje činy, to bylo to jediné, co mohl dělat a ještě se nechal utěšovat! Bylo mu ze sebe samého na zvracení. Tvář ho pálila a do očí se začínaly tlačit slzy smutkem po ztrátě otce. Měl na rukou jeho krev! Hořce všeho litoval a jedna neuhlídaná slza skápla na jejich spojené ruce.
.
"Shisuii," zašeptal Sasuke hlasem nasáklým lítostí, jak ta slaná kapka stekla po jejich dlaních a vsákla se do povlečení, "neplač, to se všechno spraví. Chce to jen čas. No tak, lásko, to nic, jsem u tebe." Nevěděl jistě, jestli jen pouhý fakt, že tu s bratrancem byl, mohl nějak vyléčit tu bolest, kterou musel cítit, ale chtěl mu prostě jen připomenout, že není sám. Že má pořád lidi, kterým na něm záleží. Objal ho pevněji, ovinul paže kolem jeho hrudi a natiskl ho zezadu k sobě do náručí. Mrzelo ho, že mu nemůže poskytnout lepší útěchu, ale to nejspíš nebylo v ničích silách.
.
Shisui sklonil hlavu k hrudi a na chvilku zalitoval, že bratránka pustil dovnitř. Moct tu být sám se svou bolestí a černými myšlenkami, nemusel nikoho dalšího zatěžovat svými problémy. Trhaně se nadechl. "Děkuju, Sasuke," zašeptal tiše a nechal se konejšit. Vědomí, že někomu na něm záleží, bylo povzbuzující.
Shisui sebou trhl, když se znenadání otevřely dveře.
"Tady jste… stalo se něco?" zeptal se příchozí Itachi. Původně hledal Sasukeho, aby mu řekl, že může jít jíst, když se na tu rajskou tak těšil.
.
Dlouhovlasý Uchiha nedbal bráškovy gestikulace, kterou ho posílal pryč z pokoje, a naopak přišel až k nim a taktéž se posadil na kraj postele. Sasuke zoufale protočil oči v sloup, tak nějak tušil, že bratranec za Itachiho přítomnost nebude moc vděčný, ale co mohl dělat? Nakonec… možná, že dva utěšující lidi jsou lepší než jeden. "Co se děje?" chtěl samozřejmě vědět Itachi a položil každému z nich ruku na rameno, třebaže ještě ani neměl ponětí, o co tu jde. Ale bylo mu jasné, že se muselo něco stát, jinak by tu nebyli v takové pozici.
.
Shisui si oddechl, když se Itachi posadil na druhou stranu než měl červenou tvář, i tak si ale dával pozor, aby ji ani jeden z bratranců nezahlédl. Na jeho otázku neznal odpověď, takže se nijak konktrétně vyjádřit nemohl. Zmohl se jen na tiché neutrální: "Nic." Snad se v tom nebude bratránek vrtat, ale podle jeho postoje a toho, že se nenechal Sasukem odradit a došel k nim, to bude chtít vědět.
.
Itachi neztrácel čas tím, že by se pokoušel vydolovat odpověď ze Shisuie, který na tom zcela očividně nebyl moc dobře. Bystře si spočítal, z koho popis situace dostane. "Sasuke?" obrátil se ke svému bráškovi, který před jeho pronikavým pohledem uhnul. Nechtělo se mu před bratrancem znovu vytahovat tu záležitost, aspoň ne slovně, takže místo toho jemně vyprostil obě svoje ruce z Shisuiova sevření a za jeho zády Itachimu pomocí prstové abecedy složil jediné slovo: Izuna. Starší ze sourozenců se dovtípil a ve tváři se mu hned objevila starost. Sasuke znovu Shisuie objal a opět ho chytil za ruce. V téhle mimořádné situaci si to mohl dovolit i před svým bratrem.
.
Bylo to zvláštní nechat se Sasukem objímat v přítomnosti Itachiho. Normálně už by měl nůž pod krkem, ale ve světle či možná stínu událostí nechal brášku dělat, co uzná za vhodné. Itachi si trošku odkašlal. Nechtěl je moc rušit. "Rajská je hotová, jestli chceš, Shisuii."
Neměl na jídlo ani pomyšlení. "Sasuke, ty si určitě dáš. Měl bys jít, dokud je to teplý," pobídl mladšího Uchihu, beztak se mu sbíhaly sliny, protože cokoliv z rajčat nemohl odmítnout.
.
"Teď ne, Itachi," zavrtěl Sasuke hlavou a nechával paže ovinuté kolem Shisuiova těla. Rajskou sice miloval, ale žádné jídlo nebylo přednější než jeho partner, který potřeboval pomoc.
"Ale…" pokusil se starší z bratrů něco namítnout, nicméně pohled, kterým ho Sasuke zpražil, ho donutil upustit od přesvědčování. Bráška byl sice z jeho pohledu takové malé nevinné koťátko, ale když na to přišlo, dokázal projevit stejnou autoritu, jaká byla vlastní skoro všem Uchihům.
.
"No, tak dobře," nechal se slyšet Itachi a zvedl se z lůžka. "Mamce řeknu, že ani jeden nebudete." Těsně před odchodem ho ještě zastavil Shisuiův hlas.
"Mohl bys pomlčet o tom, co se tady děje? Nechci tetě přidávat další starosti," zaprosil Itachiho, aby mu udělal laskavost. Hlavním důvodem bylo, že teta by se prořekla před strýcem a to by nebylo vůbec dobré. Musel by skřípat zuby a jen sledovat, jak ho všichni litují. Nechtěl ho zbytečně dráždit.
Dlouhovlasý Uchiha jen přikývl na znamení, že rozumí, a šel dolů vyřídit vzkaz matce.
.
Sotva za Itachim zapadly dveře, Sasuke si Shisuie znovu opřel o hrudník a posadil se tak, aby koleny objímal Shisuiův pas, jako by ho chtěl ve své náruči chránit. Bylo to možná trošku absurdní v tom smyslu, že bratránek byl fyzicky větší a mohutnější než on, takže to asi mohlo vypadat trošku nevyváženě, důležitý byl ale pocit bezpečí a útěchy, který se mu tím snažil vnuknout. "Už je to dobrý. Nedovolím, aby ses trápil," zabroukal mu Sasuke do černých střapatých vlasů, než ho na ně jemně políbil. Bolestně si sice uvědomoval, že jsou to slova, která nelze do detailu naplnit, protože to nebylo v jeho moci, chtěl ale, aby bratránek věděl, jak moc pro něj znamená.
.
"Sasuke, jsi tak hodný. Snad si tě ani nezasloužím," povzdechl si, jak ho tlačilo svědomí. Přemítal, jak bratránka nenápadně vyprovodit ven. Nechtěl, aby ho litoval, když si za to mohl sám. Před necelým rokem by ho Sasukeho odhánět ani nenapadlo, byl na tom psychicky dost bídně. Dnes se mu zdálo, že se s otcovou smrtí vyrovnal, jen s její příčinou nikdy. Bude tím poznamenaný až do konce života.
.
"Co to plácáš za nesmysly?" zakroutil Sasuke nechápavě hlavou, protože neznal souvislosti ohledně strýčkovy smrti. Měl zkrátka za to, že řešení onoho protokolu prostě Shisuiovi připomnělo všechny ty strašné vzpomínky, které zhruba před třičtvrtě rokem prožil. Doufal ale, že to je jenom chvilkový záchvat smutku, opravdu by byl nerad, kdyby bratranec zase upadl do deprese a udělal nějakou hloupost. Bůh ví, že už to párkrát dokázal.
.
No jistě, pro Sasukeho to byly nesmysly. Shisui neměl na výběr, pokud chtěl bratránka od sebe dostat, bude mu to muset říct. "Sasuke, mohl bys mě prosím nechat samotného… potřebuju si utřídit myšlenky," šeptl a počkal, až se bratranec sám posbírá a pustí ho ze svého utěšujícího objetí. Seděl pořád stejně ztuhle a sklesle jako na začátku.
.
"Ale já…" Sasuke se kousnul do rtu. Nechtěl samozřejmě Shisuie zatěžovat, pokud mu jeho přítomnost nebyla příjemná, otázkou bylo, jestli ho měl opravdu v takové chvíli nechat být. Měl o něj strach, připadalo mu jako nesmysl, aby bratranec zůstal sám s tíživými myšlenkami, nemohl se mu ale vnucovat. "Tak dobře…" hlesl nakonec značně starostlivě a s těžkým srdcem se zvedl z postele.
.
Shisui počkal, až za Sasukem zapadnout dveře. Jakmile klika cvakla, svalil se na bok a zaujal polohu embrya a rukama si objímal kolena. Snažil se nechat plout své myšlenky jako jednu velkou širokou řeku a nemyslet na nic. Toužil, aby spánek přišel co nejrychleji a vysvobodil ho z týrajících myšlenek. Měl smůlu, dnes si ho vychutnal a dával si načas.
.
Sasuke se doloudal k sobě do pokoje, ale nechal otevřeno, aby v případě potřeby slyšel všechno, co se na chodbě šustne. Vůbec se mu nelíbila ta představa, že je tam v pokoji Shisui sám, ale respektoval jeho přání. Krucinál, kdyby mu tak mohl nějak pomoct! Jenže na tohle bohužel neexistoval lék, ztrátu mohl zahojit jen čas a někdy ani ten ne… člověk se s tím prostě musel naučit žít.
.
Itachi vešel do kuchyně. "Mami, kluci říkali, že jíst nebudou," oznámil jí co možná nejneutrálnějším tónem. Nechtěl, aby na něm poznala, že se něco děje. Také jí nechtěl přidělávat starosti a když ho o to bratranec požádal sám, tak se hodlal snažit.
"A proč? Vždyť Sasuke se nemohl dočkat a Shisui musí být určitě taky hladový." Nenechala se jen tak odbýt. Měla starost o všechny v domě.
Itachi se donutil usmát. "Shisui nemá hlad a Sasuke si to rozmyslel, prý se v noci nejí a to říká zrovna on, takové vyžle," prohodil rozverně a pomohl matce uklidit jídlo do ledničky.
Mikoto si jen hraně povzdychla: "Ta mládež, jeden se v ní ani nevyzná. Akorát se divím, že Sasuke odmítl jídlo z rajčat. To se hned tak nestává." Za chvilku vyhodila staršího syna z kuchyně, aby šel už spát.
Itachi vystoupal po schodech do patra a už chtěl vejít do svého pokoje, když si všiml, že Sasuke má otevřeno. Nakoukl dovnitř. "Sasuke?" Přešel k mladíkovi na posteli. "Stalo se něco? Jsi nějaký smutný."
.
"Nic…" zalhal Sasuke a odvrátil obličej od svého bratra, aby neviděl ten stín v jeho tváři.
"Sasuke, já to na tobě poznám," upozornil ho Itachi tiše a jemně ho pohladil po sametové líci, "řekni mi, co se děje."
"Nic!" zopakoval mladší Uchiha o něco hlasitěji, bohužel tím víc vynikl podtón pláče v jeho hlase. Krucinál, ne, přece nebude brečet, to nesmí! Snažil se pořád obracet hlavu, aby Itachi neviděl, jak rychlým mrkáním pracně reguluje vlhnoucí oči, tím větší ovšem byla snaha staršího bratra pohlédnout mu do tváře.
"Sasu…" špitl Itachi a jeho tón nabyl měkké konejšivé melodie, "co se stalo? Chybí ti strejda Izuna? Tam u Shisuie to vypadalo…"
"O mě nejde!" přerušil ho Sasuke a popotáhl, "mám strach o Shisuie! Táta mu to dneska kvůli nějakým formalitám připomněl a on… O mě se nestarej, Itachi, běž za ním!"
Dlouhovlasý Uchiha se však ani nehnul, jen si svého malého brášku upřeně měřil.
"Neboj se o něj, Shisui to zvládne. Je silný," prohlásil potom tlumeně a vztáhl ruku, aby vstrčil Sasukemu pramen havraních vlasů za ucho, přičemž na okamžik přiložil dlaň k jeho tváři a palcem objel rysy dolní čelisti. Jeho uklidňování, které naznačovalo, že bratranec nepotřebuje pomoc tak jako on, donutilo Sasukeho se lehce zamračit:
"Já ne?!" On přece nebyl ten, koho by měl utěšovat!
"Taky," pousmál se Itachi a v očích mu láskyplně zajiskřilo, "ale ty jsi ještě mládě, nemáš takovou odolnost."
"Nejsem!" ohradil se Sasuke, což znělo malinko legračně, když se mu chvěl hlas, "nemusíš u mě sedět, já nepotřebuju tvou pomoc!"
"Možná ne pomoc, ale útěchu," odtušil Itachi a bez okolků si svého brášku přitáhl do náruče, přestože se bránil.
"Nech mě! Já nepotřebuju… pusť!" protestoval Sasuke, ale Itachi ho nepouštěl a jeho odpor každým okamžikem slábl, protože v bratrově objetí se tak nějak všechny starosti rozpouštěly. Nakonec se poddal a vděčně si opřel hlavu o Itachiho rameno. Chvíli tak seděli a Sasuke čerpal od dlouhovlasého Uchihy bezpečí a naději. Věřil, že to bude dobré. "Neboj se," zabroukal Itachi procítěně, "on se z toho dostane. Je to jen přechodné. Netvař se tak sklesle, zůstane ti to. Úsměv ti sluší daleko víc." Sasuke musel chtě nechtě zvlnit rty. Itachiho slova byla jako balzám na bolavou duši. "No vidíš," ťuknul ho starší bratr lehce do čela, "takhle je to lepší. Jdi spát, Sasuke. Ráno bude zase dobře." Na chvíli ještě přitiskl rty do Sasukeho hebkých vlasů, než ho pustil a zvednul se z jeho postele.
"Díky, Itachi," špitl mladší Uchiha.
"Vždycky tady budu pro tebe," ujistil ho Itachi vážně, "vždycky." Pak se ještě pousmál a nechal Sasukeho o samotě.
Bez okolků vešel k sobě do zšeřelého pokoje. Jediný pohyb vykazovala záclona na okně, v lehkém vánku pohupující se na pootevřeném okně. Bratránek ležel schoulený na posteli, bez hlesu, bez pohybu. "Shisuii, spíš?" zašeptal tiše, ale dostatečně nahlas, aby ho případně slyšel, pokud byl vzhůru. Krátkovlasý Uchiha nijak nereagoval. Přikryl ho dekou a zavřel okno, aby na něj v noci netáhlo. Sám se uložil v tichosti ke spánku.
Shisui byl vzhůru, nechtěla však s nikým mluvit. Chtěl být sám se svou bolestí. Dlouho do noci jeho tmavé oči mapovaly strop pokoje.
~~~
Celé páteční odpoledne a večer se Sasuke s Itachim snažili Shisuie nějak zabavit, aby ho vytrhli z chmurných myšlenek. Do omrzení hráli Prší a jiné karetní a společenské hry, potom se uchýlili k filmu na notebooku. Když pak šli spát, Sasuke se modlil, aby to mělo nějaký účinek.
V sobotu ráno se nejmladší Uchiha vzbudil jako obvykle pozdě. Ještě rozcuchaný a napůl rozespalý sešel do kuchyně na snídani, kde našel skoro celou svou rodinu kromě otce.
"Dobré ráno," pozdravil je vespolek s mohutným zívnutím a posadil se na volnou židli vedle Itachiho, aby si mohl následně podat konvici s čajem a prázdný hrníček.
.
Shisui se nemohl dostat z područí temných myšlenek, které opanovaly jeho mysl. Třebaže se bratranci snažili mu zvednout náladu, mělo to spíše opačný účinek, protože tím víc si uvědomoval, jakou křivdu musí tajit. Oddechl si, když strejda odešel za pracovními povinnostmi. Nedívali se na sebe, jen mezi nimi bylo tíživé ticho. Nečekal od Fugakua odpuštění. Byl rád, že ho nevyhodil, byť s tím víceméně počítal.
Příchod Sasukeho ho vytrhl z pochmurného hloubání v kalných vodách provinění.
"Shisuii, není ti něc?. Jsi jako přešlý mrazem," zeptala se Mikoto. Už včera se jí zdál podivný, ale nevěděla, čemu by to mohla připsat. Jestli je mu zase špatně, tak by ho měla poslat na nějaké speciálnější vyšetření.
"Nic mi není. To se ti jen zdá," snažil se ji uchlácholit a tváři vykouzlil svůj typický veselý úsměv, který se snažil udržet i potom.
.
Mikoto nebyla obeznámena s kontextem, takže to svému synovci uvěřila, Sasuke s Itachim mu na to ale neskočili. Vyměnili si krátký rychlý pohled, nijak však situaci nekomentovali, před matkou to ani nešlo. Sasuke mlčky upil ze svého šálku s očima upřenýma na tmavočervenou tekutinu vonící po třešních. Vypadalo to, že jejich včerejší pokusy o rozptýlení selhaly. Napadlo ho, jestli by si o tom neměl s bratrancem znovu nějak promluvit, ale k tomu by musela být příležitost. Zamyšleně žvýkal toust a přemítal, jak to zařídit, aby spolu mohli zůstat na chvíli o samotě. Kupodivu se však ta možnost nečekaně naskytla sama.
"Ach jo, ten váš táta mě opravdu štve," povzdechla si Mikoto a skládala umyté nádobí do kredence. "Potřebovala jsem dneska obstarat nákupy, všechno to sama nepoberu… Itachi?" napadlo ji náhle fantastické řešení, "mohl bys jet se mnou a pomoct mi?"
.
"Samozřejmě," souhlasil okamžitě její starší syn. Neměl důvod jí říct ne, byli vedení k tomu, aby svým rodičům pomáhali a oni to dělali rádi. "Docela se mi to i hodí. Potřeboval bych si koupit nějaké nové rifle, takže bys mi mohla pomoct s výběrem," zazubil se na ni. Nakupování, jako většina chlapů, moc nemusel. Když si teď tak uvědomil, co ji přislíbil a podle zajiskření v matčiných očích upřímně doufal, že jí bude stačit, když si koupí jen ty kalhoty a pomůže jí nosit tašky.
"Tak to jsem ráda. Převleču se a můžeme jet." Rozradostněně uklidila zbytek nádobí a odběhla k sobě do ložnice. Shisui se tiše vytratil, aby se nemusel dále přetvařovat. V pokoji si otevřel okno dokořán a sledoval sousedovic zahradu, kde si hrály nějaké malé děti, asi přijela vnoučata na návštěvu k bábi.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kai Kai | 17. září 2015 v 13:55 | Reagovat

hmm to ho jen tak z toho nedostanou... ach jo no za blbost se plati... jinak super kapitola. Už se nemužu dočkat pokračovaní :) :-D

2 Ivanitko Ivanitko | E-mail | Web | 18. září 2015 v 9:17 | Reagovat

[1]:Jj cejch až do smrti.

3 chikkuru chikkuru | 18. září 2015 v 17:57 | Reagovat

[2]: chudak shisui to musi byť hrozny pocit. :-|

4 Ivanitko Ivanitko | E-mail | Web | 18. září 2015 v 19:53 | Reagovat

[3]:určitě šílený, sotva na to jakžtakž zapomeneš, tak ti to osud znovu vpálí do tváře.

5 Samyueru Okazaki Samyueru Okazaki | 23. září 2015 v 10:28 | Reagovat

Ale no tak Shisui seš přece chlap tak zatni zuby. Jo a btw Saskééé pro tebe má malý překvápko. No uznejte co by to bylo za povídku kdyby nevyužili Přiležitost(see what i did there?).

6 Ivanitko Ivanitko | E-mail | Web | 23. září 2015 v 11:18 | Reagovat

[5]:Páni ty ještě žiješ? Jsem myslela, že tě sežrala černá díra :D
A nedívej se dopředu, ty jeden uličníku :D

7 Samyueru Okazaki Samyueru Okazaki | 23. září 2015 v 18:34 | Reagovat

Ale jasně že žiju. Jen času nebylo. Ale co už jsem zpět.

"Jaký je váš koníček?"
"Nemám."
"Ale prosímvás každý má nějaký."
"Zmrtvýchvstání."
                                          -James Bond:Skyfall

8 Ivanitko Ivanitko | E-mail | Web | 23. září 2015 v 19:31 | Reagovat

[7]:Výstižné :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.