Nenávidím Uchihy IV.

12. prosince 2015 v 7:00 | Ivanitko + Smajli |  Nenávidím Uchihy
Izuna má na kahánku a přesto všechno, co se událo, chce vidět před smrtí ty, co jsou jeho srdci nejmilejší. Je to jeho poslední přání.


V hlavním sídle klanu Uchiha byl Izuna okamžitě svěřen do péče mediků. Tři ninjové kolem něj pobíhali, zastavovali krev a pokoušeli se hojit orgány. Čakrová čepel z některých nadělala kaši. Vnitřní i vnější krvácení bylo příliš rozsáhlé, a i když se ho podařilo po dlouhé době zastavit, nepoškozené vnitřnosti nemohly nahradit ty, o které přišel.
Hlavní lékař vyšel z místnosti, před kterou netrpělivě stepoval Madara a několik dalších Uchihů. Vzhlédl k vůdci klanu a se smutkem zavrtěl hlavou. "Je mi líto," hlesl, "zranění je moc vážné. Dávám mu dva dny. Měl… měl byste se rozloučit."
.
"Cože?!" vyjekl nevěřícně Madara a chytil doktora za plášť, "řekněte, že to není pravda!" Odpovědí mu bylo jen smutné uhnutí pohledem. "Jste neschopní!" obvinil ho okamžitě Uchiha a vešel dovnitř pokoje, kde na posteli ležel bledý muž, okolo ještě pobíhali medikové, ale jak ho viděli, tak je nechali o samotě. Přišel na okraj lůžka a vzal bratra za studenou ruku. Izuno, je mi to tak líto." Teprve teď když měl ztratit to nejcennější, co měl, tak si uvědomoval hloupost vlastních činů. Na co by mu byla jakási tvrz, když jeho poslední bratr umírá!
.
Izuna zaslechl v bratrově hlase podtón provinilosti. "Neobviňuj se z toho," šeptl a díval se na něj velmi klidně, smířeně. "Dělal jsi to, co bylo nejlepší pro náš klan. Vždycky jsi dělal to správné," konejšil ho a stiskl jeho ruku. "Jsi dobrý vůdce, Madaro, ty…" Na okamžik zkřivil obličej bolestí, medici se ji snažili co nejvíce utlumit, ale všechnu eliminovat nemohli. "Ty musíš žít, musíš vést Uchihy dál… musíš ukončit tuhle válku," pokračoval Izuna a roztřeseně se nadechl. "Četl jsem svitky v klanové svatyni, svitky o užívání mangekyou sharinganu… vím, žes je četl taky," zašeptal, "chci, aby sis vzal moje oči."
.
"Ne, Izuno, uzdravíš se," promlouval k němu Madara tiše a hladil ho po hřbetu ruky. Od té doby, co se vrátili z bojiště, byl napjatý a naštvaný, hlavně sám na sebe, na klan Senju, Tobiramu, na celičký svět. A hlavně skoro neviděl. Moc dobře věděl, že má Izuna pravdu, ale nechtěl si to připustit. Nechtěl o svého bratra přijít. On byl jako jeho druhá polovina. Byť dneska ztratili mnoho dobrých mužů, tak to nebylo nic proti jeho bratrovi. "Budeme zase spolu, budeme řídit společně klan."
.
"Ani jsem nestačil… zplodit potomka," zavrtěl Izuna hlavou, sice nad tím nikdy vzhledem ke své orientaci neuvažoval, ale dítě vždycky chtěl… jednou. V budoucnosti. V budoucnosti, která se mu teď zavřela. "Nic po mně nezůstane. Ale když si vezmeš moje oči, uvidím pro tebe ty lepší časy, které nastanou. A já vím, že nastanou, vím, že to dokážeš. Ty tuhle válku ukončíš," hlesl s neochvějnou jistotou v hlase. "Když budeš mít moje oči, budu tvou součástí a zemřu až s tebou. Prosím tě o to jako tvůj bratr."
.
Madara nemohl jeho žádost odmítnout, jeho ho tak intenzivně prosily, aby mu vyhověl. "Dobře, vezmu si tvoje oči," pohladil svého bratra po líci a políbil na čelo. "Budu dělat jen takové věci, aby jim nebylo k pláči se na to koukat," přislíbil. Těžce si povzdechl, jak ho nastalá situace zmáhala. "Budeš mi chybět, nedovedu si bez tebe představit život."
.
Izuna se uvolnil. Celý život zasvětil bojům pro čest klanu Uchiha a tohle bude poslední čin, kterým svou existenci zpečetí. Čin, díky kterému věděl, že jeho život měl smysl. "Děkuji," vydechl, "ty to překonáš, vím to. Jsi silný." Zaváhal, než pomalu řekl: "Medici mi dávají dva dny. Je tu ještě něco, o co bych tě chtěl požádat. Prokážeš mi poslední službu, bratře?"
.
"Řekni si, splním ti to," pronesl smutně Madara, aniž by se prvně zeptal, o co půjde. Miloval svého bratra a udělal by pro něj cokoliv. Jen dva dny, ale co když se to stane dřív? Zatrnulo mu, když si to představil. Nakonec on pohřbí celou jejich rodinu, aby zůstal sám, bez někoho, koho by mohl milovat. Svět je nespravedlivý a on jen přiléval olej do ohně svou svéhlavostí.
.
Mladší Uchiha se opět napjal, jak jím projel záchvěv bolesti. Vždycky si spíš představoval, že umře na bojišti, rychle a čestně, ale zase by nemohl zařídit poslední věci. Pohlédl Madarovi do očí. "Prosím, přiveď mi Tobiramu Senju," špitl, "kvůli válce… kvůli klanu jsem se vzdal muže, kterého jsem miloval. Udělal jsem, co jsem musel. Dovol mi se s ním aspoň rozloučit."
.
Madara zalapal po dechu. "To nemyslíš vážně, mám ti přivést toho, kvůli komu umíráš? Zbláznil ses?" Určitě z bratra mluvila slabost, jinak by něco takového nemohl vypustit z pusy. Měl přivést jejich úhlavního nepřítele přímo do srdce jejich vesnice? Nemyslitelné. "Přej si cokoliv jiného, ale tohle po mě nechtěj. Nebudu sem vodit vraha a někoho kdo mi zprznil bratra."
.
"On mě nezpr… nezpr…" Izunův obličej zkroutila další vlna bolesti. Chvíli hleděl do stropu a rozdýchával ji, než se zase utišila. "Bylo to dobrovolné, ať to chceš přijmout nebo ne," šeptl potom a prosebně se podíval na bratra. "Jen jednou jedinkrát udělej výjimku, prosím. Musím s ním mluvit. Teď, když umírám… musím znát některé odpovědi. Žádám tě, Madaro." Bylo to jako poslední přání.
.
"Klid, nesmíš se namáhat," broukal starší Uchiha a měřil se pohledem se svým bratrem. Požadoval po něm něco šíleného, ale jeho oči… prostě mu nemohl odepřít poslední přání. "Dobře, dovedu ho, tedy pokud bude chtít jít sám. Násilím ho samozřejmě nepřivedu." Ostatně ve svém stavu by ho určitě nepřepral.
.
"Děkuji," přikývl Izuna vděčně. Věděl, jak velká oběť to pro bratra bude, navíc by to jistě přes radu starších neprošlo, bude sem muset Tobiramu propašovat tajně. Pokud bude chtít, jak sám poznamenal. Pokud nebude, nevadí, protože i to pro něj bude dostatečná odpověď na jeho otázky. Do té doby ještě vydrží, dřív ještě odejít nesmí.
.
Madara ač se mu něco takového bytostně příčilo, tak nedokázal vyhovět Izunově poslednímu přání. Potřeboval to zařídit rychle, a v nejlepším případě tiše a nenápadně. Nikdo nesměl Tobiramu vidět, jinak by mohlo nastat peklo. Odešel do své pracovny, kde začal psát dopis. Nebylo to nic snadného, jeho zhoršenému zraku se špatně rozlišovaly jednotlivé znaky, ale nakonec dokázal sepsat krátkou a výstižnou zprávu. Zapečetil svitek voskem a vtiskl tam znaku jejich klanu. Zavolal si jednoho s podřízených a vysvětlil mu, co po něm požaduje. Popravdě muži se to vůbec nelíbilo. Měl jít k hranicím a dovolat se nějakého hlídkujícího Senju, aby mu předal svitek určený pro Tobiramu. Nedovolil si však neuposlechnout. Madara na jednu stranu doufal, že to ten bastard odmítne, kdo by taky dobrovolně chtěl jít přímo do chřtánu svého nepřítele, kde mohl jednoduše padnout do pasti a být zabit jako pomsta nebo použit k vyjednávání. Přešel k svému bratru, kterého držel za ruku a díval se, jak spí. Musí k němu cítit opravdu něco silného, když ho chce vidět i na smrtelné posteli.
I on vsadil všechno, pokud se Tobirama rozhodně přijít, tak on bude sám. Sejdou se na místě, kde mívali schůzky a nyní s toho místa zbylo jen pár ohořelých trámů. Tam ho vyzvedne a bude doufat, že mu Senju nezabodne kudlu do zad. Nakonec ho do sídla dostane tou jeho nebezpečnou technikou problesknutí. Izuna totiž vlastnil jeden kunai s Tobiramovou pečetí. Využije toho a dostane ho tím přes všechny stráže přímo k bratru umírajícímu na lůžku.
.
Vůdce klanu Uchiha netrpělivě přešlapoval v předpokoji Izunovy místnosti. Vykázal všechny členy pryč, Izunův stav se horšil a on se jen modlil, aby to Tobirama stihnul včas. Kunai s pečetí ležel několik metrů před ním a on si div nerval vlasy zoufalstvím. Taková pošetilost! Vždycky byl tak opatrný a teď si nechá vlézt hada přímo pod oblečení… Ale bylo to bráškovo poslední přání a on miloval Izunu víc než celý klan. Představa, že o něj brzy přijde, byla tak bolestivá, že musel neustále přecházet sem tam, jako by chtěl tomu utrpení utéct… Konečně se ozvalo zasvištění a ucítil nenáviděnou čakru. Přímo před ním se zhmotnil muž v modré zbroji s kožešinovým límcem a on se musel hodně držet, aby potlačil chuť zarýt mu kunai přímo do srdce.
.
Když Tobirama dostal svitek, tak se velmi divil a přečetl si divným stylem napsaný krátký vzkaz.

Izuna umírá. Chce tě naposledy vidět. Byl jsem sice proti tomu, ale nemůžu mu odepřít tohle poslední přání. Počkám na tebe u srubu, ty víš kde.
Uchiha Madara
.
Prvně si myslel, že je to nějaký nekalý způsob, jak ho vylákat ven, ale nemohl si pomoct, i kdyby tomu tak bylo, musel to zkusit. U spáleniště ho čekal Madara, který ho dostal až sem. Nikdy netušil, že jeho kunai bude sloužit i k takovým věcem. Ocitl se přímo v chřtánu bestie a její hlava stála před ním. Cítil z Madary bezbřehý vztek i smutek zároveň. Musí svého bratra opravdu milovat, když k tomuhle svolil.
.
Madara se zahleděl do červených očí muže před sebou. Jak strašně ho nenáviděl! Byl to on, kdo ho připravil o brášku, kdo ho zabil. Nevěřil jeho rádoby citům ani za mák. Copak mohl někdo zranit toho, koho miluje? Předtím u shořelého srubu se držel, protože nechtěl toho bastarda popudit natolik, aby nepřišel, ale teď byl tady a mohl mu říct to, co měl na jazyku. "Je to tvoje vina," zasyčel, "tys ho zavraždil. Máš na rukou jeho krev." Věděl, že je to zbytečné, jistě mu na bráškovi nikdy nezáleželo, ale kdyby přeci jen, aspoň maličko… chtěl ho zranit co nejvíc, aby trpěl tak, jako teď trpěl on. "Připravils mě o brášku. Nikdy ti neodpustím," procedil ještě mezi zuby, než pomalu kývl ke dveřím, za kterými Izuna umíral.
.
Tobirama už už měl na jazyku ostrou odpověď, že za to může on. Oni nenapadli žádnou tvrz, ani se nerozhodli nikomu brát životy kvůli chamtivosti. Udržel se však. Opětoval Madarovi ledový pohled, než přešel ke dveřím. Pomalu je odsunul a vstoupil. Nechal vzteklouna za nimi. Tiše přešel k lůžku. Srdce se mu div nezastavilo, jak jeho milý byl bledý a skoro to vypadalo, že už umřel. Přišel pozdě?
.
Izuna byl posledních pár hodin co nejvíce v klidu, aby vydržel do té doby, než ho navštíví někdo důležitý. Zaslechl zvuk otvíraných dveří a kroky, které k němu mířily. Ucítil závan vůně, kterou dobře znal, třebaže kromě toho posledního střetnutí to bylo půl roku, co ji cítil pravidelně. "Přišel jsi," zašeptal téměř bezkrevnými rty a pomalu otevřel oči, kterými ihned vyhledal toho, koho miloval… a se kterým jim bylo souzeno strávit tak málo času.
.
"Jsi pro mě důležitý, nemohl jsem jinak… tolik se omlouvám. Tam na bojišti, já… je mi to tak líto," vymáčkl ze sebe Tobirama přerývavě. Pryč byla jeho ledová maska, teď tu stál někdo, kdo ležícího Uchihu zbožňoval. Vzal opatrně jeho ruku do svých teplých dlaní. Nakládal s ní jakoby byla z porcelánu.
.
"Nevyčítám ti to," ujistil ho Izuna a opětoval jeho stisk, slabě, víc mu to unikající život nedovolil, "plnil jsi svoji povinnost. I já plnil svoji povinnost. Udělal bych totéž. Takový… takový je život shinobi. Aspoň dnes." Na okamžik jím projel záchvěv bolesti a přivřel oči. "Než zemřu… chtěl jsem… tě ještě jednou vidět. To, před půl rokem… co to pro tebe znamenalo? Prosím, buď upřímný. Záleží mi na tom," hlesl.
.
"Znamenalo to pro mě hodně," odtušil bělovlasý muž něžně a vtiskl svému bývalému milenci polibek do dlaně. "Jsi pro mě jako ohýnek, který dokázal rozpustit led, který obalil moje srdce." Hořce litoval svých činů. Kdyby tak mohl vrátit čas… jenže to nebylo v ničí moci. Hladil Izunu po předloktí a provinile mu opětoval pohled. Nikdy si to neopustí.
.
"Miloval jsi mě," vydechl Izuna a jeho rty se na okamžik zvlnily šťastným úsměvem. Nebyla to otázka, ale konstatování toho, co poznal z Tobiramových slov. "Já tě taky miloval. Je mi líto, že jsme spolu nemohli strávit víc času," zaševelil, jak jeho hlas přestával mít zvučnost, ale přesto se ještě přemohl. "Tolik jsme si toho nestačili říct…" zalitoval, "ani o tobě pořádně nic nevím. Odpusť, že jsem se nikdy nezeptal."
.
"To samé bych mohl říct já. Popravdě nic o tobě nevím. Možná jsme se báli zeptat, abychom si vzájemně něco nevyzradili," pohladil Izunu po tváři a promnul mezi prsty pramen jeho vlasů, "ale to důležité o sobě víme. Ač jsme z nepřátelských klanů, tak jsme si k sobě našli cestu, milovali jsme se a já pořád to tady cítím," přiložil si chladnou ruku na brnění v místě, kde pod ním bilo srdce. "že ty jsi můj jediný."
.
Izuna na něj chvíli mlčky hleděl. "Děkuju," pousmál se potom, "s tímhle… s tímhle se mi bude odcházet mnohem snáz." Zaváhal, než o něco víc stiskl jeho dlaň. "Tahle válka musí skončit," šeptl, "já už se míru nedožiju, ale ty… ty ano. Prosím. Vím, že jsi nikdy nevěřil v možné příměří, ale tyhle boje trvají už moc dlouho. Nikam nevedou, jen vzrůstá počet padlých - na obou stranách. Nemůžu tě žádat, abys přestal bojovat, vím, že to není ve tvé moci. Jen mi slib… slib mi, že uděláš všechno pro to, abys svému a mému bratrovi pomohl nastolit mír."
.
"Nechceš teda vůbec nic jednoduchého," pousmál se Tobirama. Izuna vždycky měl idylické vize ohledně budoucnosti. Vždycky se snažil a všechny přemlouval k myšlence mírumilovného světa. "Ale budu se snažit. Udělám pro tvůj sen maximum, co bude v mých silách." Byť to nebude nic jednoduchého, jak znal Madaru… ten prevít se bude snažit s nima vždycky vydupat. "Můžu tě ještě naposledy políbit?"
.
"Ano," špitl Izuna, a protože viděl, jak Tobiramu jeho smrt tíží, pokusil se o poslední žert: "Ale ty další věcičky si asi necháme až v příštím životě, souhlasíš?" Jak dávno mu to připadalo, kdy společně žertovali o Tobiramově žížalce. Takhle zpětně si uvědomoval, jak šťastné okamžiky spolu trávili, a i když si tenkrát myslel, že je dokáže docenit, nikdy bez hávu smrti, který se nad tím rozprostíral, neuměl obsáhnout jejich význam.
.
"Dobře, ale hned, jak se potkáme, tak si je vyberu i s úroky," odtušil bělovlasý ninja, ale na tváři nedokázal vykouzlit veselý úsměv. Byl příliš prosáklý smutkem a provinilostí. Naklonil se a přitiskl své rty na ty Izunovy. Byly tak chladné, ale potlačil myšlenku na blížící se konec a dával do něžného polibku všechny své city vůči černovlasému Uchihovi.
.
Izuna nezavíral oči, chtěl Tobiramu vidět, líbali se, dlouze, mazlivě, naposledy. Cítit ty známé jemné rty na svých bylo nádherné i bolestné zároveň, ale nelitoval toho. Když se konečně odtrhli, byla tu poslední věc, kterou chtěl Tobiramovi sdělit ještě jen mezi nimi. "Až zemřu, Madara si vezme moje oči," šeptl, "stanu se jeho součástí… říkám ti to proto, že kdykoliv na něj pohlédneš, uvidíš mě. Modlím se za to, aby to aspoň částečně… utlumilo tvou nenávist."
.
Tobiramovy rysy se zatvrdily, než je jejich majitel silou vůle uvolnil. Netušil k čemu by mohl Madara bratrovy oči potřebovat. Asi to bylo nějaké tajemství jejich klanu, které nesmělo být vyzrazeno, protože o něm nic nevěděl. Rád by chtěl vědět víc, ale Izuna už byl příliš slabý na dlouhé vysvětlování. "Beru to na vědomí," odtušil, jenže pouhé oči nic nezachrání. Důležitá je i duše, která se v nich skrývá.
.
Uchiha se jen mírně pousmál, viděl na něm, že teď to nepomohlo, ale možná někdy v budoucnu se nad tím zamyslí. Ostrá bolest mu připomněla, že konec se blíží. "Můj čas se krátí," hlesl, ale dál na Tobiramu klidně hleděl, "prosím, dojdi pro mého bratra. Přál bych si mít u sebe v posledních chvílích oba lidi, kteří pro mě znamenali vše… prosím tě." Bylo jasné, že ho nežádá jen o to, aby Madaru zavolal, ale taky o to, aby byl schopný se s ním nepohádat před lůžkem umírajícího.
.
Bělovlasý muž přikývl a ještě lehce políbil Izunu na rty, jakmile vejde druhý Uchiha, tak na nic takového nemá nárok. Otevřel dveře a pohlédl na Madaru, který se tvářil netrpělivě. Určitě už ho chtěl vyhodit ze sídla. "Izuna, nás chce oba u svého lůžka," oznámil mu klidně.
.
Izuna se díval, jak oba muži vstoupili do místnosti. Byli tak rozdílní. Bělovlasý a černovlasý, voda a oheň, Senju a Uchiha. Každý z nich tvořil polovinu jeho srdce, oba miloval, každého trochu jiným způsobem. Utěšoval se aspoň tím, že udělal všechno proto, aby zmírnil tu nesmiřitelnou nenávist mezi nimi.
.
Madarovi nebylo po chuti, že nestráví poslední okamžiky sám se svým bratrem, ale musí se podělit. Přitáhl si židli a posadil se stejně jako jeho Tobirama na druhé straně. I on vzal bratrovu ruku do svých a oddaně na něj hleděl. Vyrůstali spolu, bojovali bok po boku a i smrt si jednoho vezme v přítomnosti druhého.
.
"Je čas se rozloučit," zašeptal Izuna. Bolest byla silnější, ale přesto jako by byl schopen jí lépe odolávat. "Díky vám byl můj život… tak překrásný…" Jeho hlas slábnul s každým dalším vyřčeným slovem. Po celou dobu oddaloval temnotu, ale teď už se jí mohl poddat. Musel odejít. Izunovo poslední sbohem už bylo téměř neznatelné.
.
Madara nemohl uvěřit, že se to stalo. "Izuno… Izuno! Ne!" zatřásl s ním, jako kdyby ho chtěl probudit, ale oční víčka se nezvedla. Objal svého bratra a vtáhl si ho do náruče. Hladil ho po vlasech a v hrudi cítil bezbřehý žal a silnou bolest.
Tobirama by také nejraději svého milého objal, ale musel se spokojit jen s chladnoucí rukou. Tiskl ji ve své a cítil, jak ho štípe v očích. Měl pocit, že najednou má místo srdce tvrdý balvan, který ho tlačí a způsobuje mu silná muka. Ostatně si to zasloužil. Izunovo zranění byla jeho práce.
Starší Uchiha svírajíc mrtvého bratra vztekle zasyčel: "Vypadni!" a odrazil jeho ruce od Izunovy paže. "Vypadni a nechoď mi už nikdy na oči." Skoro paradox, když ho viděl tak málo. Chránil tělo, jako kdyby ho měl Tobiramův dotek znesvětit.
Bělovlasý muž se stáhl a postavil se vedle postele. Naposledy se podíval svému milému do tváře, aby si zapamatoval jeho tvář navěky. "Sbohem, Izuno," s těmito slovy zmizel a v pokoji bylo slyšet jen přerývavé dýchání, které nemělo daleko k pláči.
~~~
O rok později stál Madara tváří v tvář hnědovlasému muži a chystal se učinit poslední krok, kterým ukončí válku, která trvala po generace. Válku, která mu toho tolik vzala, všechny, které miloval. Trvalo příliš dlouho a příliš mnoho lidí ztratilo svůj život, než k tomuhle okamžiku dospěl. Věděl, že někteří z klanu toto rozhodnutí neschvalují, ale to on byl vůdce. Po nekonečných jednáních byla vypracována smlouva, která měla konečně nastolit mír. Mír, pro který jeho bratr bojoval a zemřel.
Jakou prázdnotu cítil, přestože tenhle den by měli oslavovat. Mimo jiné úmluva zahrnovala navrácení pevnosti nebeského zpěvu zpátky do rukou Uchihů, Hashiramovi se nějak podařilo přesvědčit své lidi. Byl to jistě obrovský ústupek, ale on přesto necítil radost. Jednal v zájmu svého klanu, ale pro něj samotného už to nebylo důležité.
Cítil na sobě oči všech lidí v místnosti, když se pomalu chopil pera a stvrdil smlouvu svým podpisem. Na několik vteřin zavládlo ticho, než se ozval jásot. Temné dny skončily.
.
Tobirama už neseděl přímo u svého bratra, ale vzadu a propaloval Madaru pohledem. Zařekl se, že už nikdy nebude Uchihům věřit, ani jednomu jedinému. Jeho důvěra ležela pod těžkou hlínou v hrobu jeho milovaného, který nemohl navštívit. Bylo to území Uchihů a ani teď po smíru by se neodvážil vejít do jejich vesnice. Pořád ho tížila vina, kterou nesl na Izunově úmrtí. Hashirama se často ptal, co se s jeho bráškou stalo, kdy se změnil a co bylo příčinou. Nikdy mu neodpověděl. Věděli to jen on a Madara. Zachytil pohled toho nejproradnějšího Uchihy, kdyby jeho nebylo tak mohl být ještě dobrý půlrok se svým milovaným. Zahleděl se do jeho temných očí a hledal v nich to, co mu Izuna sliboval - jeho samého. Ale nikde neviděl toho rozesmátého milence, který ho dráždil zdrobnělými přívlastky. Nic jen ledový, zatvrzelý pohled. Zavřel oči a sklonil hlavu dolů. Pořád tu byla šance se potkat v příštím životě. Snad bude osud milosrdný a opravdu se potkají.

Konec.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kačí Kačí | 12. prosince 2015 v 8:06 | Reagovat

Nádherná kapitola, i celá povídka. Byla dechberoucí. Ale přeci jenom to jako Romča a Julča neskončilo, jen z části. Ale i tak to bylo skvělé počtení. Ale hodně by mne zajímalo, jak se Izuna a Tobirama seznámili..

2 Amy Amy | 12. prosince 2015 v 10:13 | Reagovat

Cela povidka byla nadherna, doufam ze napise jeste neco stejne prociteneho, je to hodne dlouho co jsem u povidky plakala a i pres to, ze jsem vedela jak to dopadne

3 Sabaku no Naomi Sabaku no Naomi | 12. prosince 2015 v 11:25 | Reagovat

Sakra, no tak T_T ... Ne, že bych nečekala, že minimálně jeden z nich nepřežije, ale prostě... To bylo tak smutný. Nebýt těch zmínek o příštích životech, tak to asi prostě jen obrečím, ale teď se mi v hlavě rozvíjí všemožný teorie, jak by to mohlo pokračovat a to včetně Tobiramovy smrti a jejich setkání někdy v dalších životech. Měla bych o tom přestat přemýšlet...
Celkově tahle povídka hodně předčila moje původní očekávání, samozřejmě hlavně proto, že jsem si představovala něco úplně jinýho. O to víc se teď těším na ty další. :D

4 alicevlachynska alicevlachynska | 12. prosince 2015 v 19:20 | Reagovat

*utírá slzy a rozmazanou řasenku* Další úžasná povídka... nemám slov :)

5 kyuubinka kyuubinka | 13. prosince 2015 v 12:28 | Reagovat

Tahle kapitola a i povídka se opravdu povedla. Nečekala jsem, že to až tak rozvedete. Skvěle vylíčené emoce i situace. Je vidět, jak v psaní postupujete dál a dál :)) Opravdu nelituji, že jsem si to přečetla.

6 Ivanitko Ivanitko | E-mail | Web | 14. prosince 2015 v 9:48 | Reagovat

[1]:Prozradím ti tajemství, mě by to taky zajímalo, jak se dali dohromady :D
[2]:Stejně procítěného... zatím v plánu, žádné umírání nemáme, takže možná v budoucnu.
[3]:Tak další život je v podstatě nadsázka, protože by se museli potkat a zabouchnout se znovu do sebe :D. Další povídky není ze série: Píšeme něco jinýho než vždycky, ale je to na přání od vítězky Smajliné akce, Každý se počítá.
[4]:Ha, takže ty jsi můj čtenář? Rozhodně jsi na to nevypadala na srazu :D
[5]:Byla by škoda nenapsat, jak se cítí všichni, když někdo umírá. Jsou to silné emoce a i mě jako autorce se svíralo hrdlo. Jsem ráda, že je ještě vidět nějaký posun kupředu, protože mám občas pocit, že stagnuji a nevyvíjím se.

7 alicevlachynska alicevlachynska | 15. prosince 2015 v 22:08 | Reagovat

[6]:No, jsem (už asi rok a půl) :D Možná, kdybych tam byla déle, tak bych se přiznala :)

8 Ivanitko Ivanitko | E-mail | Web | 15. prosince 2015 v 22:17 | Reagovat

[7]:Já vím, že se tu občas objeví od tebe komentář, ale jaksi jsem si to nespojila dohromady, že patříš k mým čtenářům. To je taková škoda, bych to na tebe hned nabonzovala. Měla ses přihlásit, já miluju, když si můžu popovídat se svým čtenářem :3 Ty jedna myško stydlivá :D

9 Nukiko Nukiko | 20. prosince 2015 v 9:04 | Reagovat

Po dlouhe době sem si mohla přečíst vaši povidku (nejel mi internet :-D ) nevím co už dal napsat snad už jen ja tušila že zemřou jen se mi to podařilo odhadnout na 50% :-D

10 Ivanitko Ivanitko | E-mail | Web | 20. prosince 2015 v 9:09 | Reagovat

[9]:A já myslela, že to bude už od začátku profláklé, jak to skončí. Příběh byl celkem dost silně načrtnut podle mangy a měla jsem za to, že scéna jak Tobirama zabíjí Izunu je známá.

11 penguin penguin | 10. května 2016 v 5:42 | Reagovat

Aaaaa!!😭😭 ja som od začiatku tušila, že zomrie ale nečakala som, že ma to tak dostane. 😭 každopádne to bolo pekne napísané, strašne dobre sa to čítalo. Po tejto poviedke som si ten pár zamilovala. 😃😁

12 Ivanitko Ivanitko | E-mail | Web | 10. května 2016 v 21:04 | Reagovat

[11]:Dobře napsaná povídka udělá u čtenářů hodně :D Aspoň si najdou nové oblíbence a páry. Ale tenhle příběh je moje srdcovka :3

13 Aenai Aenai | 25. května 2016 v 9:33 | Reagovat

Ok ok... Začinam nemit rada tvé povikdy bulim u nich a mam chut zase psat něco jineho než RP

14 Ivanitko Ivanitko | E-mail | Web | 25. května 2016 v 10:02 | Reagovat

[13]::D Njn občas si zabrečet je přece zdravé ne?

15 Káťa Káťa | E-mail | 7. ledna 2017 v 23:19 | Reagovat

Tak tohle se opravdu povedlo..Moc nevyhledávám povídky, které nejsou z našeho světa, ale jsem ráda, že jsem u této udělala výjimku.

Tento pár mě popravdě ani nikdy nenapadl :D, ale jo proč ne :) líbí se mi jak jsou vzhledově úplně odlišní a tím se doplňují.

Jinak co se povídky týče.. Líbilo se mi, že nebyla jen o sexu, kterých je plno, ale i ten tam samozřejmě hrál roli :D. Příjemná změna, které se rozhodně nebráním a těchto dojáků bych si klidně dala více... Což nás asi teď bude čekat v Nezapomenu na tebe :D, uvidíme.

Škoda, že byly jen 4 díly :) Izuna je fajn postava jak v povaze tak i vzhledově, kdy je to takový mix Sasukeho a Itachiho :D takže luxus

16 Ivanitko Ivanitko | E-mail | Web | 8. ledna 2017 v 8:09 | Reagovat

[15]:Moc povídek z ninja světa nemáme, ale občas se tu něco objeví. Pravda, tady to nebylo moc o sexu, i když to bylo zajímavé koření a já bych klidně napsala víc dojáků, ale Smajli to těžce snáší a samotné se mi psát moc nechce. Jednu teď budeteš mít úplně nově. To se Smajli přemohla brutálním způsobem. Jinak děkuji za komentář. Je fajn vidět, že se starší povídky pořád čtou.

17 Káťa Káťa | E-mail | 8. ledna 2017 v 10:18 | Reagovat

[16]: Já mám sice dojáky ráda, ale pak je taky špatně nesu :D není to jen u povídek, ale i u filmů nebo knížek. Takže si myslím, že takhle je to dostačující a přiměřeně :D.

Zatím nejvíc mě vzalo Pod vlajkou Uchichů, ale to už jsem tam psala ;)..Tam to zatím oficiálně odnesl taky jen Izuna :D.

18 aldare aldare | 8. května 2017 v 1:52 | Reagovat

Tuhle povidku sem nasla nahodou, zacalo to posedlosti madahasim, ale kdyz sem natrefila na tak originalni par izuna a tobirama, tak sem cetla dal... cekala sem, ze to bude jen takove lehke pikantni odreagovani.. Ted jdu spat cela ubulena a nechapu jak me to mohlo tak vzit... i kdyz sem vedela jak to musi dopadnout. No kazdopadne smekam a dekuji..:-) sem rada ze sem objevila tak bezva blog :-) :-D

19 Ivanitko Ivanitko | E-mail | Web | 8. května 2017 v 14:44 | Reagovat

[18]:Sem ráda, že sem zavítal někdo nový a má líbí se mu tady. To je bezva.
Tahle povídka je docela drastická, podložená reáliemi z anime. Tudíž to nemohlo dopadnout jinak. A snažily jsem se to opravdu propracovat aby to přineslo hodně emocí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.