Získat srdce lva XLVIII. - Mikuláš

15. prosince 2016 v 7:00 | Ivanitko a Smajli |  Získat srdce lva 3
Správně musí jít Mikuláš, který má o všem přehled a je spravedlivý. Čertík, který je neposedný a pouští hrůzu a napije lidem zadky vidlemi. A poslední anděl má přinášet pohlazení a úsměv, ne vyžírat košík s dárečky.


Shisui se procházel městem, přišlo mu tak známé a přitom jiné. Byly tu podobné obchody i místa, co měl rád. Byl slunný den, ale na ulicích nepotkal ani živáčka. Dost ho nepřítomnost lidí v jinak rušném městě znervózňovala, jako by se všichni naráz vypařili a zanechali věci tam, kde zmizeli. Tu dětský kočárek, opuštěné kolo či plyšák koulející se po zemi. Chtěl jít domů, ale ač to zkoušel několikrát, pokaždé se vrátil zpět na náměstí. V zoufalosti zkusil všechny cesty, se stejným výsledkem. Chodil v kruzích. Znaven usedl na okraj fontány uprostřed velkého prostranství. Složil hlavu do dlaní a povzdechl si. Bylo úzko z toho podivného ticha. Zvedl pohled, aby zjistil příčinu. Voda ve fontáně přestala téct a na její zklidněné hladině se odráželo nebe. Potupně se zatahovalo těžkými bouřkovými mračny a zvedl se silný nepříjemný vítr. Fontána vytryskla šarlatem, tekutina barvy krve se valila z jejího hrdla a bylo jí tolik, že začínala vytékat ven z kamenné mísy k jeho nohám. Shisui prudce vyskočil, oči vytřeštěné hrůzou. Znenadání uslyšel hukot davu lidí. Cítil, že si jdou pro něj.
Zaznívaly výkřiky: "To je on. On zavraždil svého otce!"
"To není pravda," snažil se Uchiha hájit a zvedl proti přicházejícím lidem v obraně ruce zbrocené krví.
"Má na rukou krev! Zabte ho!" Zástup se proti němu rozeběhl, ostří zbraní se jiskřilo v posledních paprscích slunce, než je pohltila těžká ocelová mračna. Jejich rozběsněné tváře už nepatřily lidem, ale rozběsněným monstrům lačnících po jeho životě. Chtěli trhat a rvát od kostí jeho maso a ukojit svůj chtíč po pomstě. Měli jediný cíl a bylo jich mnoho. Přicházeli z více stran a ty nejtemnější zrůdy měly u sebe části předchozích obětí, hnijící maso, lebky bez bulev nabodané na kopích. Hrdelní křik se rozléhal po náměstí.
Shisuiovi se hrůzou zvedly všechny chloupky na těle. Byl úplně paralyzován pohledem na ty, jež ho chtěli zbavit žití. Na poslední chvíli donutím své nohy uposlechnout zoufalé ječení mozku a začal prchat. Nebylo mu dáno, aby unikl tak hladce. Pořád za sebou cítil smrdutý dech těch stvůr temnoty. Chtěli jeho černou duši. Běžel, bolest v boku mu vystřelovala do celého těla, ale nevzdával se. Bezhlavě míjel budovy, ulice. Netušil kam běží, v mysli jen jediná myšlenka na útěk, na spásu, na pomoc od kohokoliv.
Úzká ulička ho přivítala svou stísněností, pachem rozkládajících se odpadků a temnotou tísnící se v každé štěrbině rozpadajícího se zdiva či mezi pytli a krabicemi.
Shisui si myslel, že má vyhráno, jeho pronásledovatelé se zastavili u vstupu a nepokračovali dál. Lehce zvolnil, ale to neměl dělat, protože temný slizký úponek vystřelil ze svého úkrytu a omotal mu kotník. Dokázal ho utrhnout, ale další se plazily po zdech, zemi. Nebylo úniku, rval se o svobodu jako ryba lapená v síti. Tlusté provazce ho ovíjely a stahovaly, tak těsně, že nadechnout se byl boj. On se nevzdával, byl rozhodnut vytrvat, i když ho chapadla temnoty srážela na kolena a dusila. Zachránilo ho prudké elektrické světlo. Zůstal ležet a lapal po životodárném kyslíku. Rukou si zastínil oči, hledět do jasného zdroje bylo příliš bolestivě. Ten, co ho nesl, vydával rozkazy. Shisuie obešla hrůza, dovtípil se, že před ním stojí ti, jež už nechtěl nikdy spatřit.
Oblohu proťal blesk a jeho jasné světlo ozářilo pět postav v temném oblečení a lesknoucí se palné zbraně držící v jejich rukou.
Tohle nepřežije, nechal se chytit a odvést. Začal je bičovat prudký déšť. Proudy vody se valily shora a během okamžiku je promočil do poslední nitky. V Shisuiovi se zvedla hrdost. Nezemře jako ovce, která drží do poslední chvíle a nechá si podřezat krk. Vysmekl se a rázným kopem jednomu z mafiánů přerazil koleno. Druhého nabral bokem a rozeběhl se do nejbližší uličky. Slyšel za sebou křik a střelbu. Kulky hvízdaly okolo něj a zarývaly se do zdi. Úlomky cihel ho štípaly do tváří. Běžel, prchal, střídal různě směry a postupně za ním dusot utichal, až zmlkl docela. Zastavil se, z překotného běhu se mu chtělo zvracet, ale překonal prvotní nutkání. Věděl však, že musí dál. Ve městě nebylo bezpečno. Po projití jedné čtvrti narazil na vstup do parku. Něžná temnota stromů ho přijala pod svou ochranu. Nořil se hlouběji, až se z udržované městské zeleně stával divoký les. Šel dlouho a slyšel jen vlastní dech a dopady kapek, které dokázaly projít přes hustou korunu stromů. Byla mu zima, z posledních sil se táhl sveřepě dopředu, až když jeho oko zahlédlo mezi stromy drobnou oranžovou zář. Neodolal a jako můra se začal přibližovat. Byl tam oheň a u něj seděla postava v kápi. Obezřetně přistupoval blíž. Oheň stravoval nalámané větve a vábil ho, sliboval příjemné teplo jeho zkřehlému tělu.
"Pojď se ohřát."
Ozval se mužský hlas. Shisuiovi přišel známý, tak silně až ho rozbolelo u srdce. Neváhal ani na minutu a vyšel na malinkou mýtinu. Usadil se kousek dál od maskovaného muže a natáhl ruce k ohništi, aby se prohřál. Tělem mu prostupovala horkost, kterou vítal s otevřenou náručí. "Kdo jsi?" zeptal se zvědavě. Měl tušení, že ho zná.
Muž si stáhl kápi dozadu a na jeho tváři se rozeběhlo světlo. "Tvůj otec."
Shisui se prudce nadechl. "ale to není možné, ty jsi… mrtvý!" Nevěřil, ač ho oči přesvědčovaly o opaku.
"Ano, to jsem, chtěl jsem se s tebou naposledy ještě setkat. Tvé srdce mě volalo," ujistil ho správnosti tvrzení.
"Ale jak… jak je to možné, že tě vidím, jsem mrtvý?" Shisui to nechápal, ale hřálo na hrudi. Tolik si přál vidět svého otce, byť si tím připomínal svůj odporný čin.
"Sníš, jinak bychom se vidět nemohli."
Mladší Uchiha se posunul k muži a prudce ho objal. Rozvzlykal se. Nedokázal dál zadržovat své emoce. Musel se ze všeho vypovídat, řekl mu úplně všechno a své špinavé práci, o svém vztahu k bratranci. Svěřil se mu se vším, co už ho dlouho tížilo na srdci.
Izuna svého syna poslouchal a hladil ho po vlasech, jak míval za života ve zvyku. Nechal ho mluvit a nijak do jeho výlevu nezasahoval. Nebyl tu od toho, aby soudil, na to byli určení jiní. Když se dech jeho syna zklidnil a přerývavý pláč se utišil k lehkému občasnému zavzlyknutí, začal svým měkkým tenorem ve své mluvě: "Shisuii, jsi pořád můj syn a na tom se nikdy nic nezmění. Tvé skutky nebyly vždy dobré, ale v jádru jsi slušný a hodný kluk. Miluji tě, jak jen otec může milovat svého syna, a tudíž ti odpouštím. Netrap se zbytečně, život mi už nevrátíš a jen by sis zbytečně ukusoval z klidu své duše. Až jednou odejdeš na druhou stranu, najdu si tě, ale nyní běž žít. Žij tak abych na tebe mohl být pyšný, aby matka na tebe mohla být pyšná. Poslechni své srdce a miluj toho, koho ti radí."
"Řekl jsi to moc hezky, Izuno," ozval se přívětivý ženský hlas a vedle staršího muže se zhmotnila postava dlouhovlasé ženy, její rysy byly tak podobné těm Shisuiovým.
"Mami," vydechl mladík překvapeně a protřel si uplakané oči. Musel své rodiče obejmout, tak šťasten se už dlouho necítil. Dojetím se mu po tvářích koulely nové slzy. Miloval své rodiče a oni jeho. Cítil, že uvnitř něj se rozlévá klid. Otec mu odpustil. Byl nevýslovně šťasten, rána v jeho hrudi se zacelovala. Bolestivě rozšklebené okraje srůstaly. Ani Sasuke nedokázal nikdy tuhle ránu plně uzdravit. Nechal se konejšit jako malé dítě v objetí svých rodičů. Nechtěl tuto vzácnou chvíli porušit, ale oční víčka mu klesala, až usnul.
Ráno se vzbudil a na tvářích cítil vlhké stopy slz, uvědomil si, že to byl jen sen, ale pořád z něj cítil něco silnějšího. Nikdy na ně nezapomene.
~~~
Krátce po začátku prvního zimního měsíce se navečer u Uchihů v kuchyni výjimečně sešli všichni obyvatelé domu. Fugaku pročítal u kávy nějaké spisy a hlášení, Mikoto za Itachiho pomoci zadělávala těsto na buchty a Shisui se Sasukem pili čaj. Mezi všemi, kromě hlavy rodiny, která si něco bručela pro sebe, panovala příjemná rodinná konverzace.
"Miláčku, nech toho už. Domů se práce nenosí," napomenula Mikoto jemně svého manžela a zcela bez rozpaků mu sebrala dokumenty, aby je vzápětí položila na kredenc, kde jim nehrozilo žádné nebezpečí, ale byly daleko od jejího muže.
"Ale no tak," zaprotestoval Fugaku lehce roztrpčeně, "je to protokol o krádeži v obchodě."
"Ať je to, co je to, sem to nepatří," ujistila ho Mikoto, "jednou se z té práce zblázníš! Kdyby ses radši věnoval rodině."
"Já se věnuju," ohradil se Fugaku a na důkaz svého tvrzení se obrátil k mladšímu synovi: "Z čeho vůbec budeš maturovat, Sasuke?"
"Čeština, angličtina, němčina, základy společenských věd," vypočítal Sasuke zamyšleně.
"Základy čeho?" podivil se jeho otec. "Co to je, prosím tě, za předmět?"
"Takovej mišmaš," pokrčil Sasuke rameny, "na gymplu není dost místa v rozvrhu pro humanitní vědy, takže ze všech vytvořili mix. Je to soubor psychologie, politologie, sociologie, filozofie a částečně i ekonomie."
"To jsem v životě neslyšel," zakroutil Fugaku hlavou, "za nás se snad filozofie ani na středních školách neučila."
"Stejně je to hrozný," povzdechla si Mikoto a sundala si na chvíli snubní prstýnek, aby mohla zabořit ruce do směsi mouky, cukru, vajec a dalších ingrediencí a vytvořit tak polotuhou hmotu, "připadá mi to jako včera, co jste se mi tu všichni tři batolili v dupačkách a dneska… Kluci už pracují a Sasuke bude maturovat. Strašně to letí."
"Hmm," připustil Fugaku a nenápadně přelétl pohledem oba své syny i synovce. Myslel si to samé, a i když to nechtěl dát najevo, taky ho to mrzelo. Vždycky byl tak trochu workoholik, ale když přišel z práce domů, těšilo ho, když tam našel rozdováděné chlapce zapálené do nějaké dětské hry. Potom vždy věděl, že má jeho život nějaký smysl. Jeho rodina pro něj byla to nejdůležitější.
"Já vážně nevím, co budu dělat, až se mi někam rozutečete," posmutněla Mikoto, "bude tu pak tak prázdno a smutno…"
Itachi se Sasukem si vyměnili chvilkový oční kontakt. Jejich matka jako by snad tušila, že se k tomu schyluje! Už teď jim jí bylo líto, ale na druhou stranu budou bydlet jen pár bloků odtud, bude za nimi přece moct kdykoliv přijít. A oni zase budou chodit za ní, klidně třeba každý týden absolvují v domě rodinný oběd nebo tak něco. Rozhodně svým rodičům nezmizí ze života nadobro.
"To snad je ještě trošku brzo," zabručel Fugaku, kterému se ta představa náhle prázdného domu taky moc nelíbila, "vždyť jsou ještě moc mladí."
"Tati, jsme o sedm let starší než ty, když jsi začal bydlet s mámou sám," připomněl mu Itachi jemně, aby ho tak nějak zvykl na myšlenku, že zas tak daleko to případné stěhování není.
"Jo a v mém věku už jsi měl dokonce první dítě," připojil se Sasuke, až se Fugaku zakuckal douškem kávy a rozkašlal se.
"To neznamená, že musíš jít ve všem v mých stopách!" upozornil svého mladšího syna, když se trochu ovládl, "Sasuke, neříkej mi, že ty snad… myslel jsem, že o tomhle jsme už jednou mluvili…"
"Tak jsem to nemyslel!" rozesmál se nejmladší Uchiha, když mu došlo, co má otec na mysli. "Jen jsem chtěl říct, že zase tak mladí nejsme. A že se o sebe dokážeme postarat, víš."
"No, stejně byste se sem jednou museli vrátit. Jeden nebo druhý," prohlásil Fugaku a přilil si do kafe trošku mléka.
"Jak to?" podivil se Sasuke.
"Protože to tu zdědíte, co sis myslel?" pokrčil Fugaku rameny. "Každý dostanete půlku baráku a někdo se tady o to přece postarat musí, až tady s maminkou nebudeme, ne?"
"Prosím vás, nemohli bysme se tak nějak bavit o něčem veselejším?" navrhl Itachi ukončení poněkud nepříjemného tématu, byť mu bylo jasné, že se mu stejně časem nevyhnou. Bohužel se přesvědčil o tom, že asi vůbec nebude lehké přimět rodiče, aby je pustili z domu se osamostatnit. Hlavně nejspíš v Sasukeho případě, ale bez něj by do bytu nešel. Vždyť on byl ten hlavní důvod, proč tam chtěl jít - aby nemusel v domě pořád skrývat svou lásku k němu a mohl ji svobodně projevit po příchodu z práce. Aby nemusel tajit ty drobné projevy náklonnosti, polibky, letmé doteky a pohlazení… A hlavně nechtěl přijít ani o jeden den v jeho přítomnosti. Kdyby oni žili v bytě a Sasuke pořád v domě, trápil by se, protože by nemohl být s ním. A Sasuke by se určitě taky trápil, když by tady zůstal sám.
"Máš pravdu, pojďme obrátit list," souhlasila Mikoto, kterou tyhle řeči akorát rozteskňovaly. "V pátek bude Mikuláš, musím vám ještě přichystat nadílku, něco moc dobrého na zub."
"Ale nebudeme muset zpívat písničku nebo říkat básničku, že ne?" uculil se Sasuke, který si vzpomněl, jak u nich v dětství probíhaly tyhle svátky.
"Speciálně ty budeš muset," zasmál se Itachi a mrkl na svého brášku, "byl jsi vždycky tak hrozně roztomilý, jak ses bál velkého zlého čerta, který tě odnese do pekla"
"To není pravda!" bránil se Sasuke a lehce se začervenal.
"Ale je," připojil se Fugaku a zasmál se, "pokaždé ses držel Itachiho jako klíště. Do tvých pěti let k nám takhle chodili Izuna s Madarou za Mikuláše a čerta. Strýčka Madary ses vždycky hrozně bál, nechtěl jsi k němu vůbec jít. Věřil jsi, že je to opravdový satanáš."
"Věřím tomu pořád," procedil Sasuke mezi zuby nenávistně, ale rozuměl mu jenom Itachi, který stál vedle něj a položil mu konejšivě ruku na rameno.
"Pak už k nám ale nechodili, ne?" nadhodil dlouhovlasý Uchiha, aby od nesnášeného člena rodiny odpoutal pozornost.
"Ne, nějak už pak nebyl čas, tak jsme těch posledních pár let, než byl Sasuke velký, pozvali každý rok nějakou skupinku, kterou jsme odchytili na ulici," pokrčil Fugaku rameny. "Dřív jich chodilo docela hodně, v téhle čtvrti bývalo hodně dětí, tak se to tu maškarami jenom hemžilo. V poslední době už se ale tenhle zvyk moc nedrží," protáhl zamyšleně, "řekl bych, že je to škoda. Za nás to byly fajn příležitosti, jak si vydělat pár korun a pobavit se. S Izunou a Madarou jsme koledovali pravidelně každý rok, snad až do té doby, než jsme se oženili."
"A moc vám to spolu slušelo," ozvala se Mikoto a rty se jí zvlnily do lehce sentimentálního úsměvu, "musím říct, že Izuna vypadal vždycky k popukání s tou blonďatou parukou a křídly z kartonu. A ty sis vždycky dělal plnovous z vaty až do pasu."
"No jo," zachechtal se Fugaku, "na to bych málem zapomněl, hrozně to lechtalo. Páni, to už je moře let."
"Opravdu škoda, že už se to dneska nedělá," potřásla tmavovláska hlavou, "byl to hezký zvyk. A spousta mých kolegyní z práce, co mají děti, se bojí, že snad už letos ani žádného Mikuláše neseženou." Pak ji něco napadlo a se zajiskřením v tmavých holubičích očích se obrátila ke svým synům a synovci: "Kluci, nechtěli byste letos jít? Dala bych vám na ně adresy, určitě by byly moc rády, kdybyste tam zaskočili. Jistě za to něco dostanete."
"To je prima nápad," postavil se hned Fugaku na její stranu, "my jsme si vždycky užili spoustu legrace, jistě by vás to taky bavilo."
"No, nevím…" Itachi se lehce pochybovačně rozhlédl po svých partnerech, "co to všechno obnáší krom toho, že bysme se museli převléct?"
"Jen tam přijdete, rodiče vám dají v chodbě koše s nadílkou a poví vám, v čem jsou jejich děti hodné a v čem naopak zlobí," vysvětlovala nadšeně Mikoto, "no a vy pak děcka pochválíte, pohrozíte jim, že když nebudou hodné, vezme si je čert do pekla, oni vám zazpívají, rozdáte jim sladkosti a zase půjdete."
.
"To není špatný nápad," chytil se toho hned nadšeně Shisui. Děsit děcka se mu náramně zamlouvalo, a když k tomu dostanou jako bonus něco dobrého a nějaký peníz, rozhodně by se nebránil. "Budeme je děsit, až budou kvílet strachy."
"Nepřeháníš to trochu?" mírnil ho Itachi. Pokud půjdou, tak na něj určitě vyjde ta nejodpovědnější role, Mikuláš. "Jestli je budeš tak strašit, můžeme zrovna zůstat doma. Nemíním si na krk připsat psychické problémy." Ale bráška jako čertík… to se bude muset držet, aby se někam nezašili.
.
"Shisuii, ty seš ale zlomyslnej," zazubil se Sasuke na bratrance, "jako pekelník budeš určitě postrachem všech dětiček, budou se tě bát."
"To sotva," vložil se do toho honem dlouhovlasý Uchiha, "protože čerta nám budeš dělat ty."
"Já? Proč já?" ohradil se Sasuke, kterému se trochu příčilo převzít roli, jakou zastával strýc Madara.
"Protože Shisui by ty děcka vystrašil k smrti. Máš stejně čerta v těle, proto ti budou rohy slušet a ze všeho nejvíc, a Shisui bude v blonďatý paruce a noční košili vypadat pitomě a to si nehodlám nechat ujít," vypočítal mu Itachi všechny argumenty.
.
"Ééé, to si děláš srandu, já nikde v noční košili skákat nebudu," čertil se Shisui. Moc se mu nelíbily ty podlé jiskřičky v Itachiho očích. "Víš co, anděl bys mohl být ty, když seš tak chytrej."
"No to teda nemohl. Budu dělat Mikuláše, protože jsem z nás třech nejodpovědnější. Takže si nech zajít chuť," uzemnil ho dlouhovlasý Uchiha. To budou teda trojka, čertovský rarach, zapšklý anděl a on s nimi bude muset jít.
.
"Budete určitě moc roztomilá skupinka," rozplývala se Mikoto, kterou tyhle věci vracely o pěkných pár let zpátky, "Shisuii, můžu ti půjčit jednu svojí, ale budeš si pod ní muset něco vzít, abys nenastydnul." Starostlivě se podívala z okna. Sníh sice ještě nenapadl, ale teplota venku už po ránu klesala skoro až pod nulu. Večer to jistě nebylo o moc lepší a ona by byla nerada, kdyby se kluci při tom koledování nachladili.
~~~
Shisui stál před zrcadlem a prohlížel sebe sama v tetině bílé košili až na zem a zlatavými blonďatými kadeřemi, které by mu mohl i Deidara závidět. Ostatně se jeho kámoš chlubil, že něco podobného podnikají na druhý straně města. Aspoň si nepřipadal jako blbec sám. Jako další výbavu měl velký proutěný košík na hřiby. Dnes měl posloužit jinému účelu a zatím zel prázdnotou. Popuzeně vypustil vzduch nosem. "Sakra, do čeho jsem se to uvrtal."
.
Dveře za jeho zády se otevřely a dovnitř vstoupil Sasuke. "Shisuii, Itachi vzkazuje, že už máš - hahaha!" Zbytek jeho věty zanikl v salvě smíchu, která ho při pohledu na bratránka zchvátila. "Promiň," omluvil se, když se trochu uklidnil, ale koutky mu pořád pobaveně cukaly, "sluší ti to." On sám popravdě vypadal taky dost zvláštně. Na sobě měl dlouhý starý dubeňák přepásaný řetězem, černé vlasy záměrně rozcuchanější než jindy a opatřené čelenkou se svítícími čertovskými rohy. Neměli žádný krb, aby se mohl načernit sazemi, ale jeho matka mu ochotně propůjčila kosmetickou taštičku, takže si schválně zamazal obličej černými a hnědými očními stíny. Vidle mu sice chyběly, ale zato si z kusu provazu natřeného černou barvou vyrobil vzadu na kalhotách aspoň čertovský ocas.
.
Shisui se jenom zašklebil a nechal Sasukeho blahosklonně se vychechtat. Nic jiného mu taky nezbylo. Měl aspoň čas si ho prohlédnout a Sasuke vypadal opravdu čertovsky dobře. "Tak co mi ta stará mikulášká rašple vzkazuje?" Nechtěl vidět, až ho uvidí Itachi. Jestli bude mít nějaké blbé připomínky, tak mu ukáže andělský hněv shůry. Zvedl svůj košíček a čekal, co z mladého Uchihy vypadne.
.
"Že si máš prý pohnout, protože andělé by neměli chodit pozdě," přetlumočil Sasuke Itachiho vzkaz a s veselým úsměvem upravil Shisuiovi vzadu paruku, aby mu pod ní nekoukaly černé vlasy. "Úchvatné," zazubil se na něj následně, "už ti chybí jenom křídla, svatozář a mohl bys směle konkurovat těm nahoře. Ale teď už radši pojď, nebo nakonec dostaneme od Mikuláše za uši oba dva, místo těch dětiček."
.
Shisui se tedy nijak nezdráhal a šel si pro posměch od staršího bratrance.
Po cestě ho ještě zastavila Mikoto. "Jako anděl musíš mít svatozář." A na hlavu mu nasadila čelenku, na které byl připevněný drátek omotaný zlatým vánočním řetězem. "Bezva, ještě ti namalujeme červená líčka…"
"Teto, myslím, že nejdu za rumového andílka a vystačím si se svými," snažil se Shisui uklidnit její aktivitu. Kdyby ho zmalovala, tak by vypadal jako parodie na božského pomocníka.
"To byl jen vtip, Shisui," ujistila ho Mikoto se smíchem a to už k nim šel velevážený Mikuláš.
Shisuiovi zacukaly koutky, než se začal chechtat na celou chodbu, protože Itachi s bílým plnovousem, vysokou čepicí a berlou byl k popukání.
.
"Hele, hele," krotil ho Itachi, ale sám se neudržel, když uviděl bratránka v noční košili a s vlásky jako víla Amálka. "Viděl ses vůbec v zrcadle? Já umřu…" připojil se k jeho řehotu.
"Počkejte, kluci, tohle si zaslouží fotku," nabádala je Mikoto, aby se přestali tlemit a odskočila si pro foťák. Pak si je pěkně postavila k sobě a dvakrát to jejich mikulášské trio zvěčnila. "Tak," pronesla spokojeně, když je měla zachycené, "teď už můžete jít. Itachi, máš ty adresy, viď?"
"Jistě," přikývl její starší syn a zamával červenými deskami přelepenými stříbrnou páskou na znamení kříže. Bude v ní naoko číst hříchy a pochvaly děcek, jako Mikuláš ostatně musí být vševědoucí.
"A buďte na dětičky hodní! Sasuke, to platí pro tebe, ne že je moc vyděsíš," nabádala je ještě útlocitná Mikoto.
"No jo, neboj," odfrkl si Sasuke a nazul si kecky, "tak pojďte."
.
Vydali ven na ulici, kde přivítala chladní náruč. "Kruci dneska je pěkná kosa," postěžoval si Shisui, měl pod košilí tričko a tlustou mikinu. Víc tam prostě nenarval, Mikoto nebyl žádná kulturistka, takže její noční úbor tomu odpovídal.
"Neboj, se zahřejeme. Svezeme se dvě zastávky busem a tam budeme mít tři rodinky." Itachi zkontroloval rozpis. Musel se poškrabat pod vousy, vata ho dost lechtala. Zamířil k zastávce, aby počkali na městskou.
.
"Kosa, jo? Si to s tebou klidně vyměním, mně je pěkný vedro," postěžoval si Sasuke, který na rozdíl od nich měl na sobě kožich, který byl nejenom pěkně těžký, ale taky pořádně teplý, "asi se udusím." Nedokázal si představit, že v tomhle mohl před mnoha lety doopravdy někdo běžně chodit. Ale možná měl jejich děda jenom o dost robustnější postavu než on.
"To snad ne, byla by tě škoda," pousmál se na něj Itachi a schválně ho zatahal vzadu za ocas, "to by nám dali, kdybysme se objevili na prahu s chcíplým čertem."
.
"To teda jo," zasmál se Shisui, "Itachi, neměl bys tahat čerta za ocas, co kdyby se něco stalo." Nasadil schválně perverzní tón. Měl na mysli dvojsmysl. Bylo celkem blbé, že si nemohli ani někde za rohem dát líbačku, protože Sasuke byl začerněný a určitě by je zašpinil a dlouhovlasý Uchiha by měl tu smůlu, že s jeho fousy by měli vatu všude.
.
Sasukemu se rty mírně zvlnily, byl s Shisuiem v tomhle smyslu už tak dlouho, že mu to, na co bratránek narážel, prostě nemohlo v těch slovech ujít. I když se mu význam toho, co chtěl vyslovit, tak trochu příčil, prostě mu musel narážku oplatit: "To je fakt. Mrzí mě, že jsem si neudělal ty vidle, mohl bych vás oba celou cestu píchat."
Itachimu málem zaskočilo, když tohle jeho bráška řekl.
.
Shisui se musel rozřehtat, jen si to představil, ať už v tom normálním nebo perverzním smyslu. Ještě v autobuse si utíral oči, jak mu slzely z toho smíchu. "Sasuke, přece bys nepřipravil anděla o jeho svatozář? Třeba by mě po tom smilstvu s pekelníkem nahoře nechtěli."
V městské byli vítaným zpestřením a všichni si je prohlíželi. Zvlášť malá děcka po nich s bázlivostí pokukovala.
."Hele, ty radši pomlč," zašklebil se Sasuke na bratrance a ztišil hlas do téměř nepostřehnutelného šepotu, aby ho v autobuse mohl zaslechnout jen on, případně ještě Itachi, který stál hned vedle nich. "Ty už dávno žádnou svatozář nemáš, a jestli tady někdo někoho připravil o věneček, tak ty mě," dodal ještě, až se dlouhovlasý Uchiha nadechl tak prudce, že ho v nose zalechtala vata. Dodnes ho trochu pálilo, že Shisui byl Sasukeho prvním mužem.
.
"Já? Nikdy." Zatvářil se tak nevinně, až by mu to kdokoliv cizí uvěřil. "Jsem anděl, my nic takového dělat nemůžeme. Pánbůh by nás za to ztrestal," zamrkal cudně. Bavilo ho takto provokovat. Byť se Itachi tvářil, že ho ubije stříbrnou holí na místě.
.
"Vážně nemůžete?" chytil se toho Sasuke a přimhouřil laškovně oči, když místo Shisuie postoupil o krok k Itachimu a učinil gesto, jako by ho chtěl chytit kolem pasu, ale vzhledem k tomu, že v autobuse nebyli sami, jenom to naznačil. "Tak to my čerti můžeme všechno. Asi si budeme muset užívat bez anděla, Mikuláši, oni to prej nesmí," ztišil znovu hlas.
.
Itachi se zatvářil vítězně, aspoň nějaká satisfakce. Okamžitě se naladil na podobnou notu. "Tak to mají opravdu blbý. Já jsem sice svatý, ale za své dobrodiní, o celibátu jsem nic neslyšel, takže takové omezení se na mě nevztahuje. To se andělé určitě nesmí ani koukat." Užíval si to jejich popichování.
Shisui se mírně ušklíbl. "Náhodou můžou, musíme přece kontrolovat plody naší práce, a když děláš anděla strážného, tak jsi se svým chráněncem dvacet čtyři hodin denně, takže se tomu nevyhneš."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Káťa Káťa | E-mail | 15. prosince 2016 v 9:25 | Reagovat

:D :D ty tři bych teda chtěla potkat na ulici :D, ale čekala jsem, že andílek bude Sasanka :D..Jinak v téhle povídce mě moc baví ty jejich zážitky, který to vždycky oživí... není to jen o tom, že nějak přežívají...pak dlouhý sex...a takhle pořád dokola ;)

Tento svátek už mě taky nebere, ale je bych si domu taky pozvala :D

2 Ivanitko Ivanitko | E-mail | Web | 15. prosince 2016 v 11:33 | Reagovat

[1]:Já bych je taky chtěla potkat, zvláště Shisuie :D :D Sasuke nemůže být andílek, když s ním šijou všichni čerti. Snažily jsme se, aby mezery mezi ero scénama byly vyplněny něčím zajímavým.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.