Nezapomenu na tebe V.

4. února 2017 v 7:00 | Ivanitko a Smajli |  Nezapomenu na tebe
Sasuke je na dně. Přišel o nejmilovanějšího člověka na světě a není kolem něj nikdo, kdo by rozuměl jeho bolesti. Všichni ho utěšují, že bolest časem otupí a přejde. Ale on ví, že to není pravda, bol je silnější než rozum…


Nejmladší Uchiha se trápil dnem i nocí. Za světla jen bezútěšně přemýšlel o svém bráškovi, v noci ho probouzely noční můry plné kvílejících pneumatik a Itachiho mrtvých tmavých očí. Vždycky, když se dříve podíval do budoucnosti, viděl sebe a svého sourozence, jak spolu žijí, jak mají vlastní byt, jak se milují, jak spolu sedí, šedovlasí a vrásčití, někde před domem a pijí čaj. Když se teď podíval do své budoucnosti, neviděl nic. Jen tmu a prázdnotu. Den ode dne v něm hlodala myšlenka, že takhle nemůže a nechce žít. Itachi pro něj znamenal celý svět, a když o něj přišel, jako by prostě už nebyl nikdo, pro koho by mělo cenu dýchat.
Ke konci ledna se pozdě odpoledne došoural do koupelny. O nějakou dobu předtím slyšel klapnout domovní dveře, matka nejspíš odešla nakoupit, zase mu slibovala, že uvaří něco dobrého. Jemu bylo všechno jedno. Lícní kosti měl mnohem vystouplejší a pod kůží se pomalu rýsovala žebra. Otočil klíčem v zámku a posadil se na okraj vany. Dneska ho ta ztráta opět citelně zasáhla a rána jako by začala znovu krvácet, protože poprvé od té doby, co Itachi zemřel, se odvážil do jeho pokoje. Bráškovy věci, jeho vůně, která se všude vznášela, mu tak bolestně připomněly, jak strašně ho miloval, že už neviděl jiné východisko než jít za ním. Bude to milosrdnější než to, co prožívá teď. Pomalu vyndal z jedné skříňky lékárničku a začal se probírat jejími útrobami.
.
Mikoto už si vážně nevěděla rady a s Fugakem se domluvili, že syna odvedou k psychiatrovi. Musejí ho nějak dát dohromady, kdy on sám na to nestačí. Nemíní přijít o dalšího syna. Domluvila termín a společně s Fugakem tam chtěla zajít, kdyby se Sasuke vzpouzel nebo nechtěl spolupracovat. Přece jenom měl manžel větší sílu než ona sama, kdyby se něco semlelo.
Fugaka neutěšený stav rodiny taky trápil. Moc o tom nemluvil, ale ve tváři se mu zračil smutek a potíže, které viděl v doma. Moc rád by to synovi nějak ulehčil, ale nenalézal příliš vhodná slova. Zamyšleně se vydal domů. Od té doby, co jeho syn skonal na hloupém přechodu pro chodce, který pro něho měl být bezpečný, byl na tyto věci vysazený.
.
Sasuke po chvilce hledání nalezl v papírovém obalu starou žiletku. Měli tam asi tři, na co, to nikdy nevěděl, protože se s nimi pochopitelně nikdo neholil, ale zato pro jistý účel se mu teď více než hodily. Chviličku si apaticky prohlížel obdélníkový břit s podlouhlou klikatou dírou uprostřed. Ve světle zářivky se kovově leskla, chladná a nebezpečná, jemu ale momentálně připadala jako nejlepší kamarádka. Pozvolna si vytáhl rukávy a na světle zasvítila jeho bílá neposkvrněná zápěstí. Nikdy neměl zrovna velké znalosti anatomie, ale základní věci věděl. Například jakým směrem musí vést tah, aby si otevřel žíly. Připadal si tak podivně otupělý, když jako ve snách přiložil čepel k modře prosvítajícímu pletenci. "Itachi…" zašeptal tichounce, "budeme zase spolu…" Přitlačil.
.
Hlava rodiny po cestě autem měla takový divný pocit, jako kdyby mu něco ucházelo. Snažil se zaplašit lezavý pocit, ale neustále se vracel. Zapomněl něco v práci? Nebo někde jinde? Nic mu nepřicházelo na mysl. Mrkl by se na mobil, jestli mu někdo nevolal, ale za volantem by si to nedovolil. Dorazil domů, ale bylo tam ticho jako v hrobě. To už si celkem zvykl, skoro jako v domě duchů. "Jsem doma… Mikoto?"
.
Sasuke jen vzdáleně vnímal otcův hlas. Křivil obličej a tiše syčel bolestí, když ostřím žiletky zvětšoval ránu. Tmavá krev se řinula z otevřené žíly a stékala po zápěstí, kapala na podlahu. Tepna byla ale příliš hluboko uvnitř, což si neuvědomoval. Kousal se do rtu, když zakrvácenou pomůcku přiložil k druhému zápěstí. Z úst mu uniklo tiché bolestné zasténání, ale co je trocha fyzické bolesti proti tomu, že se možná už za chvíli uvidí s Itachim? Na čistě bělostnou podlahu koupelny dopadaly s tupými neslyšitelnými údery rudé kapky. Sasuke otupeně seděl a sem tam se pokusil některou z ran prohloubit, i když to zatraceně bolelo. Že si nenapustil horkou vodu, to by to prý urychlilo…
.
Fugaku prošel přízemí, ale manželku nikde nenašel, ale zato na stole byl vzkaz, že prý šla do obchodu nakoupit na večeři. Měl docela hlad, ale počká si na nějakou dobrotu z Mikotiny kuchyně. Miloval její jídla, vždycky říkala, že je vaří s láskou, a proto mu tak chutnají. Měl tedy čas a rozhodl se podívat na syna, třeba dneska bude nějaká změna k lepšímu. Vystoupal do patra. "Sasuke, jsi tady?" zeptal, ale byl zvyklý, že syn často mlčel a tiše seděl. Nikde ho však nenašel a nakonec zkusil dveře od horní koupelny. Zamčeno. "Sasuke, jsi tam?"
.
Mladšímu Uchihovi chvíli trvalo, než k němu otcův hlas jaksi vzdáleně pronikl. Byla to přece zbytečná otázka, jestliže bylo zamčeno, zjevně musel být uvnitř. Pokud mu ale neodpoví, mohl by pojmout podezření… Měl by se ozvat, aby ho poněkud planě uklidnil. Při prvním pokusu mu z úst vyšlo jenom jakési zachrčení, ztráta krve, byť pozvolná, ho zmáhala, a dlouho už nepoužil hlas. "A-ano," podařilo se mu poté zasípat. Očima sklouzl k podlaze. Louže krve už začínala být docela solidní a rozplývala se mu před očima. Začínala mu být zima, větší než by se v poměrně vyhřáté koupelně slušelo.
.
Starší Uchiha už měl divný pocit, že se mu odpovědi ani nedostane. Navíc to, co ho obtěžovalo celou cestu domů a pořád dotíralo do jeho myšlenek, zesílilo. "Sasuke, co tam děláš?" Možná hloupá otázka, mohl tam dělat spoustu věcí, ale obyčejně se v koupelně nikdo nezamykal.
.
Sasuke neodpověděl. S jakousi morbidní fascinací sledoval potůčky krve stékající po jeho zápěstí a vždycky, když se mu zdálo, že se snad proud zpomaluje, s bolestným zašklebením břitem znovu ránu otevřel. Kéž by ho tak Itachi mohl vzít na druhou stranu rychleji. Motala se mu hlava, až dokonce ztratil rovnováhu a sklouzl do prázdné vany, jeho zápěstí zanechala na bílém povrchu efektní krvavou šmouhu.
.
Fugaku vyzval k mluvě Sasukeho ještě jednou, ale neozval se. Divný pocit v něm zesílil, a když slyšel divný zvuk, jak něco klouže po vaně, tak mu to přišlo hrozně divné. Najednou ho napadlo, co většinou dělají lidé v emocionálním vypětí. Už se s tím párkrát setkal, protože vyšetřovali, jestli nebylo cizí zavinění. Kolem srdce ho sevřel lezavý strach, když ani na zabušení na dveře syn nezareagoval, tak se rozhodl dovnitř vlomit. Přeměřil si dveře a silně kopl do dveří co nejblíže zámku. Napoprvé odolaly, ale po dalších pokusech se začaly poddávat, až se s pořádným třísknutím otevřely. Bylo to tak, jak si myslel… ne, horší, protože to byla pravda. Okamžitě přiběhl k synovi a přehlédl jeho zranění. "Kruci, Sasuke, proč jsi to udělal?!" vyjekl a rychle sháněl něco savého k ráně. Musí ho vzít do nemocnice a fofrem. Vypadal hrozně bledě.
.
Krátkovlasý mladík se pohyboval někde na hranici mezi vědomím a bezvědomím, všechny zvuky k němu doléhaly vzdáleně a tlumeně, nezřetelně vnímal, jak ho Fugaku vytahuje z vany a kolem zápěstí mu omotává obvazy. Chtěl se bránit, ale neměl na to sílu. Proč ho nemohl nechat odejít? Copak to nechápal? Samozřejmě, že to nechápal, jak by mohl… Nechal se sebou manipulovat jako s hadrovou panenkou, když si ho otec přitáhl do náruče, jednou rukou mu držel obě zápěstí, silně je tiskl a zvedal mu je nahoru, druhou vytahoval mobil, aby přivolal sanitku. Nechtěl už do nemocnice. Nechtěl nikam, jenom umřít. Když mu hlava klesla na Fugakovo rameno, otec s ním zatřásl a něco na něj křičel, aby ho probral k vědomí. Teď, když si byl Sasuke jistý, že půjde za Itachim, chtěl aspoň tátovi ospravedlnit svoje jednání. Jeho rty se nejprve neslyšně pohnuly a potom konečně dokázal tiše skomírajícím hlasem zformovat větu: "Miloval jsem ho, tati… víc než jako… bratra…"
.
Starší Uchiha měl pocit, že špatně slyší, ale v naprostém tichu koupelny byla slova zřetelně slyšet. Prvně to nějak nepobral, jako jak víc než bratra? Nešlo mu to do hlavy, než… ale to ne. Přece Sasuke nemohl cítit něco takového k vlastní rodině. Jenže skutečnosti tomu hodně napovídaly. Najednou viděl věci v jiném světle. Pokud by to všechno byla pravda, tak začínal chápat proč to Sasukeho tak sebralo a neviděl žádný obrat k lepšímu a teď tohle, sebevražda. O tu se většinou pokoušeli lidé, aby ukázali, že se chtějí zabít. Tihle to vždycky přežili, protože je náhodou někdo našel. A ti druzí to mysleli smrtelně vážně. To byl Sasukeho případ. "Ale podřezávat žíly si nemusíš!" vyjekl Fugaku trochu hystericky. Bál se o svého už jediného syna. S úlevou zaznamenal parkování vozu před domem, to bude záchranka. "Sasuke, vydrž, už jde pomoc. Nenechám tě umřít. Jsi můj syn a mám tě rád. Už jdou," opakoval poslední větu skoro jako mantru.
.
Poslední, co Sasuke cítil, bylo, jak ho otec zvedá. Hned v sanitce se ho ujali profesionální zdravotníci, kteří mu rány zajistili do té doby, než se jim ho podařilo dostat do nemocnice, kde mu obě zápěstí zašili několika stehy a dostal transfúzi k doplnění ztracené krve. Zoufalá Mikoto se do ambulance vřítila jen chvíli poté, co lékaři dokončili zákrok a převezli Sasukeho na pokoj. Primář oddělení si potom ji a Fugaka vzal trochu stranou a doporučil jim, aby synovi zajistili návštěvu u psychiatra.
"Proč to udělal… proč to ale udělal…" vzlykala Mikoto o několik minut později u Sasukeho postele a hladila spícího syna po vlasech. Vypadal vážně hrozně. Bledý jako smrt, s temnými kruhy pod očima, vyzáblý a slabý. Zachvacovalo ji zoufalství, když se tak na něj dívala. Přišla tak náhle o jedno dítě a teď to vypadalo, že pomaličku přichází i o to druhé. Ano, její synové si vždycky byli tolik blízcí, ale nenapadlo by ji, že se to na Sasukem podepíše až takhle, co za tím bylo?
.
Fugaku přitáhl jednu z židliček a posadil na ní Mikoto, aby se trochu uklidnila. Chudinka, taky už byla úplně vynervovaná. Chytl jí za ruku, aby jí dodal sílu. Rozhodoval se, ale nakonec měla by to vědět. Odkašlal si. "Víš, Miko, když jsem Sasukeho našel v té koupelně, tak jsem se ho ptal, proč to udělal a víš, co mi řekl?" Neříkalo se mu to lehce. "Řekl mi, že Itachiho miloval víc než jako bratra." Slyšet to takhle nahlas bylo děsivější.
.
Mikoto ze sebe vypravila jakési drobné zajíknutí. Pochopila to rychleji než její manžel a oči se jí rozšířily překvapením. "To ale přece… to přece… ach bože!" zakvílela a zabořila obličej do dlaní, aby skryla vzlyky, "proč ale… proč nám nikdy nic neřekli? Vždycky jsem si myslela… měli tak krásný bratrský vztah, připadalo mi… ale dává to smysl…" Hlasitě zaštkala, když si uvědomila, že celá ta tragédie měla ještě další rozměr, který jim očividně unikl. "Proč si to nechal pro sebe?" huhňala téměř nesrozumitelně přes slzy, "musel na to být úplně sám… a my jsme ho nechali… proč jsme něco nepoznali…?"
.
Muž konejšivě hladil ženu po zádech. On byl věčně v práci a nezdálo se mu, že by se v domě dělo něco divného. Itachi byl už odmalička na bratra fixovaný a vždycky se o něj až dojemně chtěl starat. "Asi se bál, že ho odmítneme. Odsoudíme jeho vztah už v zárodku. Je to incest, mohli za to jít sedět do vězení." To trochu přeháněl. Nenechal by syny zavřít. "Bože, nikdy v životě by mě nenapadlo, že moji synové budou gayové a navíc k tomu to potáhnou spolu." Fugaku měl trochu pocit, jestli za to třeba nemůže on. Kdyby jeden z nich, ale oba? Někde musela být chyba.
.
"Ale přece bysme… vyřešili bysme to jako rodina," zafňukala Mikoto nešťastně, "víš, jak se asi cítil?" Samozřejmě že ji to poznání šokovalo. Neměla ani tušení, že je mezi nimi něco takového, ale zřejmě tak byli oba šťastní, zatímco teď… "M-mám pocit, že jsme s-s-selhali," popotáhla a nechala se od svého manžela obejmout, "h-homosexualita je už tak dost v-velké stigma, oni… museli být tak z-zmatení a my jsme… my jsme jim n-nepomohli." Ještě víc se rozvzlykala, když si představila, jaké by to bylo, kdyby jim řekli pravdu. Fugaku by určitě vyváděl a oni to museli vědět. Báli se ho tolik, že to radši tajili.
.
"Ššš, klid, Miko, to bude dobré," broukl Fugaku hrdelně. Taky cítil jistý podíl na celé situaci. Jenže stalo se a teď už to nešlo nijak změnit, mohl jedině změnit budoucnost. "Neselhali jsme. Jen jsme prostě nevěděli pár věcí a to z nás špatné rodiče nedělá. Oba syny jsme milovali a udělali bychom pro ně první poslední. A pro Sasukeho uděláme všechno, abychom mu pomohli z toho ven," slíbil a políbil Mikoto do vlasů.
.
Mikoto roztřeseně přikývla. Fugaku měl pravdu. Nemělo cenu bědovat nad tím, co mohli a měli udělat jinak. Teď bylo důležité ty chyby napravit a zachovat to poslední, co jim ještě zbylo. Utrápeně pohlédla do tváře svého dítěte, tak zbědované a přitom nevinné. "Neboj, Sasuke," zašeptala a po tvářích jí kanuly slzy jako hrachy, když hladila syna po hřbetu dlaně, "neboj, jsme u tebe… to bude dobré, miláčku, bude to dobré…"
.
Sasukeho si nechali v nemocnici den na pozorování, než ho propustili domů s tím, že mají neprodleně navštívit psychiatra. Mikoto dojednala místo a společně s Fugakem se rozhodli, že by si měli prvně promluvit se synem sami. Našli ho v pokoji přesně tam, kde ho uložili po příjezdu. Vypadal jako mrtvolka, skoro ani nebylo vidět, že dýchá. Rodiče se posadili každý z jedné strany. Slova se ujal Fugaku: "Sasuke, chtěli bychom si s tebou promluvit o určitých věcech."
.
Nejmladší Uchiha byl zklamaný, že jeho plánovaný odchod ze světa nevyšel. Stačilo málo a třeba by teď už mohl být v Itachiho náruči, kdyby se jen jeho otec zpozdil třeba o čtvrt hodiny… Ani jednomu z rodičů nevěnoval přílišnou pozornost, jako by je snad ani neslyšel.
Mikoto tahle synova apatie děsila, vždyť úplně ztratil zájem o cokoliv. "Zlatíčko, slyšel jsi tatínka? Chtěli bysme ti něco říct…" zopakovala mateřsky a vzala Sasukeho za ruku, "prosím, poslouchej nás."
.
Fugaku nečekal na nějakou reakci, nakonec syn uši měl a určitě ho slyší. "Podívej, Sasuke, přemýšleli jsme s matkou o tom, co jsi mi řekl v té koupelně… že jsi miloval Itachiho. Nikdy jsme nic nepoznali a moc nás mrzí, že jsi nám to neřekl. Muselo to pro tebe být těžké… Pomohli bychom ti s tím břemenem. Stačilo jen říct…" Starší Uchiha nebyl úplně stavěný na promlouvání do duše. "Proč ses nám nesvěřil?"
.
Ještě tak před dvěma měsíci by byl Sasuke považoval za nemožné, že se někdy s rodiči bude bavit o svém vztahu s Itachim. Určitě by v takovém případě zapíral a lhal, jen aby to nemusel prozradit, ale teď, když byl jeho milovaný bráška pryč, už na nějakém utajení nezáleželo. Pár dlouhých okamžiků to vypadalo, že snad Fugakovi vůbec neodpoví, když se konečně jeho rty pohnuly, ačkoliv se ani na jednoho z nich stále nedíval: "Zmlátil bys nás. A rozdělil."
"Sasuke!" vyjekla Mikoto a v břiše se jí usídlil chladný balvan, "to přece není pravda, to by… to by…"
"Je to pravda," opáčil Sasuke bez emocí.
.
Starší Uchiha seděl poněkud zahanbeně, protože to by s největší pravděpodobností udělal. Chvíli hleděl na propletené prsty, jako by pykal za své hříchy. "Ano, asi bych to udělal," přiznal neochotně, "ale potom, co Itachi umřel, jsi to říct mohl. My jsme ani náznakem netušili, že se takhle soužíš. Nějak bysme ti mohli pomoct a ty bys sis pak nemusel ubližovat." Možná měli jít na psychinu hned a nečekat, až se to tak vyostří. "Doufám, že už to nikdy neuděláš." Bylo hodně způsobů, jak se sprovodit ze světa.
.
Sasuke se suše, neradostně zasmál a konečně se na otce podíval. "Za Itachiho života bys náš vztah odsoudil a teď, když je po smrti, bys mi chtěl pomoct? Jestliže bys nedokázal pochopit, jak moc jsem ho miloval, když ještě žil, je dost mizivá šance, že bys mi teď mohl pomoct," prohlásil klidně, přičemž tu poslední větu přešel mlčením.
"Sasuke, broučku, takhle to ale není," přemlouvala ho úzkostlivě Mikoto, "to víš, že bysme to s tatínkem pochopili už tenkrát, časem. Jak… jak dlouho to vlastně trvalo?"
Sasukemu se stáhlo hrdlo prudkou bolestí. "D-dva roky…" hlesl.
.
Fugaku se s manželkou podívali překvapeně na sebe. Dva roky byla opravdu dost dlouhá doba na to, aby to byl třeba nějaký experiment. Museli se opravdu milovat. Starší muž byl v koncích. Uměl rozkazovat, uměl se bít, ale empatie a říkání vhodných slov mu nikdy nešly. Co mohl pro Sasukeho vlastně udělat? Litovat o něco víc, to mu nepomůže. Bezradně se podíval na manželku.
.
"Zlatíčko…" zašeptala Mikoto a snažila se zůstat silná, aby mohla být synovi oporou, i když ji to poznání bolestivě zasáhlo, "tolik mě to mrzí, muselo to být hrozné… ale my tři teď musíme zůstat pohromadě, jsme… jsme přece rodina. To zvládneme. Jsi to jediné, co nám zbylo. Nedovolíme, aby se ti ještě něco stalo." Opatrně mladíka objala a pohledem pobídla svého manžela, ať se kouká zapojit.
.
"Přesně tak. Musíme držet u sebe," chytil se hned Fugaku a povzbudivě chytil syna za paži. Připadal si neužitečně. Vždycky chtěl pro svou rodinu to nejlepší. Postavil pořádný dům jako hrad. Snažil se jim dát všechno potřebné, ale zdá se, že byl pořád slepý vůči určitým věcem. Prohrábl Sasukemu vlasy. "Nikdy nebudeš sám."
.
Ať se Mikoto s Fugakem snažili, jak chtěli, Sasuke pořád tesknil, a i když preventivně odstranili z jeho dosahu všechno ostré, měli strach, aby svůj pokus o sebevraždu nezopakoval. K psychiatrovi ho musel otec dovléct násilím. Ne že by se ohrazoval, že není blázen nebo něco podobného, prostě nechtěl k žádnému doktorovi. Blonďatý muž ve středních letech, který se mu představil jako Inoichi Yamato, strávil dvě hodiny tím, že se pokoušel zbědovaného mladíka jakkoliv povzbudit, jenže chlapcova psychika byla natolik otřesená, že se mu to nepodařilo. Napsal mu aspoň antidepresiva s tím, že musí zahájit nějaká pravidelná sezení, rovnou však Fugaka a Mikoto ujistil, že tohle je běh na dlouhou trať.
~~~
Sasuke dostal spoustu antidepresiv, které mu sice pomáhaly, ale na druhou stranu byl mladík jako zdrogovaný. Všechno mu bylo jedno stejně jako předtím a nejevil o nic zájem. Mikoto v touze z toho syna dostat za ním pouštěla kamarády a kladla jim na srdce, aby jemně a ohleduplně synovi pomohli. Byla nešťastná, když nikde neviděla žádný posun. Přišlo jí, že doma má prášky nadopovaného mladíka, který necítí vůbec ani smutek ani radost.
Naruto si vyslechl od Sasukeho mamky povzbuzení, že se má třeba snažit dělat, jako kdyby se nic nestalo. Bylo mu Itachiho líto, ale mnohem víc toho, že tím přišel o dobrého kamaráda, který byl pro každou špatnost. Vyšel do patra a zaklepal. Už dávno zjistil, že se Sasuke neozve, a tak vešel dál. "Ahoj, Sasuke," pozdravil vesele a zářil se jako rozzářené sluníčko.
.
Nejmladší Uchiha zjišťoval výhody takových antidepresiv. Nemohl na Itachiho pořádně myslet, byl jako otupený, nemohl plakat a jako jediný přijatelný způsob života se mu jevilo válet se už navždycky v posteli a nic pořádně nevnímat. Pil jenom z nutnosti a jedl akorát, když ho k tomu někdo z rodičů donutil. Taky hodně spal, každou chvíli, pro změnu se mu ale díky práškům vůbec nic nezdálo. Dál pomalu chátral, a podle toho, jak se blonďáček na prahu zarazil, to bylo docela znát. Jeho kdysi velice pohledné rysy si zachovaly už jenom stín původní krásy.
Když Naruto vešel, jenom krátce a apaticky k němu otočil hlavu a maličko kývl na pozdrav, nepromluvil však ani slovo, jako by i to pro něj byla strašná námaha. Začínal březen a jeho rodiče už zvažovali, že ho nechají studium po zbytek roku přerušit a od září by třeba mohl začít znovu.
.
Naruto kamaráda chvíli neviděl, ale tohle bylo strašný. Vždyť mohl hrát mumii ihned z fleku nebo nějakou polovyschlou mrtvolu. Bylo to hrozné. Sasuke byl vždycky takový živý a aktivní. Pořád někam chodili, ať už to byla nějaká pařba nebo sport. Posadil se na židli a přišoupl k posteli. Chtěl se zeptat, jak mu je, ale slova se mu zadrhla v krku. Asi pěkně blbě, když vypadal takhle. "V sobotu Suigetsu slaví narozky a plánuje velkou oslavu. Říkal, že ti mám vzkázat, aby ses stavil. Aspoň na chvíli se na nás podívat. Bude tam mochito," lákal kamaráda.
.
Černovlasý mladík zavrtěl hlavou. Co mu bylo po nějaké pařbě, i když dříve nevynechal jedinou oslavu svých kamarádů. Připadalo mu to tak zvláštní, jako by to, co se dělo venku, mimo jeho pokoj, byl nějaký úplně jiný mimozemský svět. Svět, který nějakým záhadným způsobem mohl fungovat a existovat i bez Itachiho, ale on do něj nepatřil. Copak nikdo doteď nepochopil, že jedině s Itachim tvořil kompletní životaschopný celek, ale bez něj je jenom prázdná skořápka určená k zatracení? Sžíralo ho vědomí, že kdyby se ho tenkrát Itachi nesnažil zachránit, možná by ještě mohl…
.
Blonďáček viděl, že mladíka příliš nezaujal. Přišoupl se blíž a chytil kamaráda za ruku. "Sasuke, pojď s námi. Bude to sranda, prosím," zkoušel na něj prosebná očička, jestli aspoň takhle ho neobměkčí. Musí přece jednou vyjít ven, nemůže v pokoji zůstat navěky. To přece nejde.
.
Sasuke však jen znovu zavrtěl hlavou, a ač se Naruto snažil další dvě hodiny ho jakkoliv rozptýlit, pořád mu odpovídal jenom bez zájmu, němými gesty a vrcholem jeho komunikace bylo "Hmm". Nakonec se k blonďatému mladíkovi otočil zády, čímž mu dal najevo, že konverzace končí. Jen nezřetelně si uvědomoval, že jeho nejlepší přítel odchází v slzách.
.
Mikoto dole utěšovala sebe i mladíka, že se to určitě časem zlepší a vymámila z něj slib, že se zase staví. Nechtěla, aby Sasuke zůstal sám, kdyby ho aspoň jednou dostala ven mezi kamarády, třeba by ho to rozptýlilo a určitě by začal svět vidět lépe. Jenže, když syn nebude chtít, tak ho nikam nedotáhnout. Už největší výlet byl vždycky k psychiatrovi každý měsíc.
.
Fugaku se zrovna vracel z práce. Poslední týdny se mu vždycky svíralo hrdlo, když překračoval práh vlastního baráku. Jako by vstupoval do domu někoho těžce nemocného nebo umírajícího a odmítal si připustit, že přesně tak to se Sasukem vypadá. V předsíni zahlédl cizí tenisky, zřejmě se někdo ze synových kamarádů přišel podívat. Třeba tentokrát… třeba to tentokrát Sasukemu pomůže. Ještě než se stačil sám zout, objevil se blonďatý mladík. Býval tu kdysi každou chvíli, byl to Sasukeho nejlepší kamarád. "Ahoj, Naruto," pozdravil ho.
.
Naruto slušně pozdravil příchozího Uchihu a začal se obouvat. Sasukeho osud ho tížil a možná… možná by měl jeho rodičům prozradit něco důležitého. Podíval se na Fugaka jako by mu chtěl něco říct, ale jen otevřel pusu a zas ji zavřel. Neublíží tím kamarádovi ještě víc? V podstatě už není jak, uznal nakonec. "Pane Uchiho, já… já bych vám chtěl něco říct."
.
Fugaku k Narutovi rychle otočil hlavu, až mu křuplo za krkem. Že by přeci jenom nějaká změna k lepšímu?! Úpěnlivě si přál, aby to tak bylo, když zbytečně prudce a dychtivě vyhrkl: "Co?!" Viděl, jak se blonďatý chlapec zarazil, a z té reakce mu pokleslo srdce. Zřejmě mu nechce říct to, co doufal, možná spíš naopak. V duchu přemítal, kolik špatných zpráv ještě vůbec snese.
.
"Ehm, no to…" kuňkal Naruto a klopil oči k zemi. "Možná bych vám to říkat neměl, ale myslím, že je to důležité. Víte, Itachi a Sasuke spolu to… spolu chodili jako pár," pípl nakonec a zrudl. Kamarádi byli od toho, aby drželi tajemství v sobě, ale tady šlo o Sasukeho zdraví.
.
Fugaku měl smíšené pocity. Na jednu stranu byl rád, že ta zpráva není nic horšího, na druhou stranu ho lehce bodlo pobouření. Tak nakonec snad byli s Mikoto jediní, kdo o tom nevěděl. "Ach tak… jo, já to vím," přikývl klidně, a když viděl, jak Naruto vytřeštil oči, dokázal se unaveně pousmát: "Radši mi řekni, jak na tom Sasuke je."
.
"Není to dobrý. Chtěl jsem ho vzít v sobotu na oslavu narozenin, ale vůbec ho to nezajímá… v podstatě ho nezajímá vůbec nic… Já se o něj bojím, kdybych mohl cokoliv pro něj udělat, tak stačí říct," nabízel se ochotně. Trošku se mu i ulevilo, když Fugakovi řekl, že spolu kluci chodili, třebaže už to věděl.
.
Uchiha těžce přikývl, a když se tak díval do Narutových pomněnkových očí, měl takový dojem, že oni s Mikoto nejsou jediní, komu na Sasukem záleží. Jejich syn měl v životě víc lidí, kterým leželo na srdci jeho štěstí. Krátce položil Narutovi ruku na rameno a lehce stiskl. "Děkuju," hlesl tiše, než ho pustil, "pozdravuj rodiče."
~~~
Po nepříjemné a smutkem provázené zimě tu bylo jaro v plném květu a začínaly teplé dny. Květen lákal všechny ven, aby si užili sluníčka a krásných dní. Jenže pro dům Uchihů to vůbec neplatilo. Nad tím stále visel škaredý černý mrak, který svíral srdce mrazivým smutkem.
Madara zastavil před bratrovým domem. Už se těšil, až uvidí zase rodinu. Po Itachiho pohřbu musel odjet na půl roku do zahraničí kvůli práci a jeho mise tam konečně skončila. Byla to zajímavá zkušenost, přinesla mu spoustu vědomostí a pěkně se procvičil v cizím jazyku. S úsměvem a kyticí se vysoukal z auta. Přijel sice neohlášeně, ale byl víkend a snad budou doma. Zazvonil.
.
Mikoto měla zrovna ruce zabořené v kynutém těstě. Vší silou se snažila udržet zdání dobré hospodyňky, manželky a matky, ale činnosti, které ji dříve tolik těšily, pro ni najednou ztratily půvab. Bylo jí, jako kdyby pomalu žila s Fugakem v domě sama, jenže ne tak, jako kdyby její děti odešly z domu a věděla, že je o ně dobře postaráno a že jsou šťastní. Žila s Fugakem, jako by ani žádné děti neměli… jedno je mrtvé a druhé na umření, už kolik měsíců. "Fugaku, prosím tě, otevři!" zavolala na svého manžela z kuchyně, "mám ruce od těsta!"
Hlava rodiny se zvedla z pracovny. Nikoho nečekali, snad jim někdo nepřišel nabízet nějaké pojištění nebo něco takového. Beze spěchu přešel do chodby a otevřel domovní dveře. V jeho tváři, která najednou vypadala starší, než na kolik by se slušelo, překvapeně zamrkaly tmavé oči. "Madaro," vydechl.
.
"Ahoj, Fugaku," usmál se Madara a bylo na něm vidět, že ho setkání opravdu těší. Nakonec měl s bratrem vždycky slušné vztahy a udržovat je bylo vždycky dobré. "Vrátil jsem se z Německa a tady máš něco dobrýho." Předal Fugakovi láhev whisky, kterou měl rád. Zdálo se mu, že bratr nevypadá vůbec dobře. Skoro hůř než při pohřbu. "Děje se něco?" přišel mu i divně zaražený.
.
"Ehm…" zachrčel Fugaku a prohlížel si elegantní flašku se zlatou tekutinou, "díky…" Madara očividně žil v přesvědčení, že všechno ohledně Itachiho smrti už je vyřešené a že jsou s tím všichni vyrovnaní. Neměl v Německu moc čas, aby mu volal, a když, tak spolu mluvili jen zběžně a povrchně. Na jeho otázku neodpověděl přímo. "Pojď dál," pozval ho a o krok ustoupil, aby mohl jeho starší bratr projít.
.
V kuchyni se Madara bouřlivě přivítal s Mikoto, i když se ho chudina snažila neumazat zamoučenýma rukama, když ji objímal. "Přinesl jsem dárek. Vím, že máš kytky ráda, a tak jsem ti jednu malou koupil." I žena se zdála nejstaršímu Uchihovi taková bolestně rozesmutnělá. Ano, to před půl rokem byla velká rána, ale už přece uplynulo dost času, aby ses tím vyrovnali. "No a jak se máte?" zeptal se, když si sedl za stůl, "Kde je vůbec Sasuke?" Vždycky se aspoň došel ukázat.
.
Mikoto, která měla už takhle pomalu slzy na krajíčku, propukla při vyslovení Sasukeho jména v hlasitý pláč. Její švagr jako by žil v úplně jiném světě a vůbec neměl ponětí o tom, jaká je krutá realita. "O-o-omlou-vám se," zaštkala do Fugakovy hrudi, když ji manžel objal, "o-o-on je…"
"Je nahoře," dořekl za ni Fugaku se sevřeným hrdlem a podíval se na ohromeného Madaru. "Je to s ním špatný. Nevyrovnal se s Itachiho smrtí. Dozvěděli jsme se, že… že… ehm… prostě že oni dva spolu chodili," zamumlal.
.
"Co?" vydechl Madara, který čekal úplně jinou reakci. Rychle si dal však věci dohromady. Itachi se Sasukem byli pár, hm, pokud ho to takhle vzalo, tak spolu museli být dlouho. Uličníci, beztak šoustali jako králíci. No nicméně, Fugaku by je asi zabil, kdyby se o tom dozvěděl… tajili mu to. Jak na to ale teď přišel? Chápal už, proč jsou bratr a švagrová tak strhaní. Pokud se z toho synovec nemůže vyhrabat, tak je to tíží, jako každého rodiče. "Ehm, no a jaks na to přišel?"
.
"Řekl mi to sám… když si podřezal žíly," odpověděl Fugaku a viděl, jak Madara vytřeštil oči, zatímco jeho manželka hlasitě zakvílela, "stalo se to na konci ledna. Nechtěl jsem ti to volat, měls moc práce. Už půl roku nebyl ve škole… vlastně nebyl nikde. Jenom u psychiatra. Bere nějaké prášky, ale nevím, jestli mu to pomáhá. Je pořád zavřený v pokoji, nejí, nemluví, nic ho nezajímá… Chodí za ním kamarádi, ale jemu je to jedno. Už… já už opravdu nevím, co s ním. Nezvládá to a my…" Utrápeně pohlédl na manželku.
.
Nejstarší Uchiha tedy zíral, co se mu za půl roku událo v rodině nebo spíše neudálo. Čekal nějaké zlepšení, že třeba bude všechno ve starých kolejích a život půjde dál jako předtím. Jenže to vypadalo špatně. Jestli je Sasuke v takovém stavu, že si sáhl na život, tak je to opravdu vážné. "A to jsi mu nedokázal domluvit? Vždycky jsi syny držel zkrátka." Madara se divil, že nějak Fugaku ostřeji nezasáhl. Když byli kluci malí, tak je co chvíle seřezal.


Jakým způsobem Madara Sasukemu pomůže?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kyuubinka kyuubinka | 4. února 2017 v 20:44 | Reagovat

Teda, čekala jsem, že Naruto Sasukeho na oslavu naláká... Když se objevil Madara s optimismem kolem sebe, bylo mi až Mikoto a Fugaka líto :-D:-D. Tipuju, že Madara nebude nejlepším psychologem, už s tím přístupem:-D:-D.

2 akira akira | 6. února 2017 v 0:21 | Reagovat

No musim říct že tahle povídka je s každým dílem lepší a už se nemůžu dočkat dalšího a hlavně toho jak s tím vším Madara naloží :D

3 Ivanitko Ivanitko | E-mail | Web | 6. února 2017 v 6:58 | Reagovat

[1]:Každý si myslel, že Naruto kamarádovi pomůže, ale Sasuke je řekneme totálně v prdeli. A s tím Madarou máš na jednu stranu pravdu :D
[2]:Myslím, že na Madaru je zvědavých spousta lidí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.