Nezapomenu na tebe VI.

11. února 2017 v 7:00 | Ivanitko a Smajli |  Nezapomenu na tebe
Madara vážně není pravým psychologem, ale má snahu pomoct svojí rodině, aby se konečně vyhrabala z bahna smutku a bolesti. Použije k tomu vlastní svérázné způsoby, až se Sasuke bude divit, co se mu najednou všechno děje. Otázka zní, jestli to bude mít požadovaný účinek.


"Domluvit?" opakoval po něm policejní velitel, "samozřejmě, že jsem se mu pokoušel domlouvat, ale on má pocit, že se pro něj přestal točit svět, a nikdo z nás ho nedokázal přesvědčit o opaku, ani psychiatr ne." Sebeohleduplnější přístup jeho synovi nepomohl, a to se všichni tak snažili ho z toho nenásilně dostat.
"M-M-Madaro, neznáš ně-nějakého dobrého psychiatra?" zaštkala Mikoto a uslzeně na švagra pohlédla, "I-Inoichi je moc hodný, ale… m-myslím, že bysme měli v-vyzkoušet… ještě někoho jiného."
.
To je pěkně složitá situace, pomyslel si Madara a přemýšlel, jestli by nějak nemohl svojí rodině pomoct. "Možná to můžete zkusit, ale o nikom jiném nevím. Nikdy jsem psychiatra nepotřeboval." Když viděl, jak je Mikoto v koncích, tak by se mohl zkusit angažovat sám. "A to nešel ani ven se koupat? V létě jste ho nikdy nemohli dostat z vody," kývl k oknu do zahrady, kde bylo vidět, že je bazén nachystaný ke koupání.
.
"Ne," zavrtěl Fugaku sklesle hlavou, "pěkně dlouho ani nesešel dolů. Kdybysme mu nahoru nepřinesli něco k jídlu, nejspíš by umřel hlady. Vůbec už o sebe nedbá, ve sprše nebyl kdovíjak dlouho, maximálně si vyčistí zuby. A býval to tak hezký kluk…" Vždycky viděl, jak se za jeho syny otáčejí všechna děvčata a skutečnost přitom byla taková, že ani jeden z nich o ně neměli zájem… Dovedl plačící Mikoto ke stolu a postavil vodu na kávu.
.
Nejstarší Uchiha by nikdy nevěřil, co může s člověkem udělat ztráta nejmilovanějšího. Popravdě si to ani moc dobře nedokázal představit do hloubky, protože s nikým neměl tak vážný a hluboký vztah. Chvíli dumal nad osudem Fugakovy rodiny, než se rozhodl. "Zajdu se na Sasukeho podívat, jestli dovolíš."
.
Fugaku přikývl, i když bylo vidět, že valnou naději tomu nepřipisuje. U Sasukeho už se vystřídalo tolik návštěv, že tak nějak ztratil víru, že mu některá z nich pomůže. "Udělám ti mezitím kafe," prohodil a z kredence vytáhl tři hrnečky. Dával Mikoto ohleduplně čas, aby si mohla kapesníkem otřít slzy a dát se dohromady.
.
Madara přikývl a rozešel se nahoru. Ve dveřích ho málem porazil puch nevětraného pokoje a nemytého těla. Fugaku opravdu nekecal, že o sebe synovec nedbá. "Ahoj, Sasuke." Přešel k oknu a rozhrnul závěsy. Bylo to jako v katakombách a otevřel dokořán okno. Trocha čerstvého vzduchu nikoho nezabila. "Neumíš ani odpovědět na pozdrav," spustil na mladíka, který se choulil na posteli, "jsi za toho půl roku, co jsem tě neviděl, pěkně zvlčel."
.
Sasuke mhouřil oči jako netopýr, jak jeho pokoj naplnilo sluneční světlo, kterému skoro odvykl. Na chviličku ho Madarův rázný příchod a nečekaný postup vytrhly z věčné apatie, aby věnoval svému strýci jediný prázdný pohled, než se zase zahrabal do pokrývek a pokračoval ve svém neradostném dumání. Když si nejstarší Uchiha bez pozvání přisedl na okraj jeho postele, otočil se k němu zády, aby mu dal najevo, že nijak netouží se s ním bavit.
.
Starší Uchiha nespokojeně zafrkal. To, že někomu někdo umře, je tragédie, ale aby se choval jako nevychovanec, je ostudné. "Sasuke, nedělej, že mě nevidíš," zatřásl s mladíkem, aby ho vytrhl z nečinnosti. V plném světle mohl zhodnotit, že Fugaku ani Mikoto příliš nepřeháněli s tím, že vypadá špatně. Vypadal příšerně, něco takového snad nikde neviděl. "Vypadáš jak nějaký houmelesák."
.
Krátkovlasý chlapec nemohl uvěřit, co si to Madara vůbec dovoluje. Vtrhne si sem bez zaklepání, dělá si, co chce, a ještě má tu drzost mu do očí vpálit, že o sebe nedbá? No a co. Proč by měl, když je Itachi mrtvý, tak už se pár neděl nesprchoval, no! Ve středověku to bylo běžné. Tak nějak si zvykl na to, že jsou k němu všichni taktní a ohleduplní, jako k nemocnému. "Dej mi pokoj," zamumlal nevrle a zapíchl se hlavou pod polštář.
.
Madara nelenil a polštář mu sebral. Stejně by potřeboval čistě povléct, ale zřejmě bylo problém někoho donutit se zvednout z postele, když nechtěl. "Nedám ti pokoj, přijel jsem na návštěvu, tak si s tebou chci pokecat a ty jsi pěkně otrávený. Slyšel jsem, že tě Mikoto musí obsluhovat jako mimino. Měl bys mít aspoň trochu úcty k ní, když ne k sobě samému." Museli s ním mít pěkný kříž.
.
"Polib mi! Já se nikoho o péči neprosím!" vyjel Sasuke jako vosa a bránil peřinu vlastním tělem, když viděl, že mu ji chce strýc taky sebrat. Už dlouho se nepřemohl k takové aktivitě, popravdě ani už dlouho nepromluvil tolik slov najednou, takže zněl jeho hlas trochu chraptivě. Panebože, až Madara vysmahne, bude si snad muset vzít další dva prášky, úplně ho rozhodil. "Slyšíš?! Nech mě být, vypadni!" Při přetahování se mu vyhrnuly rukávy a odhalily na jeho zápěstích bílé jizvy.
.
Jenže Sasuke byl po několika měsíčním ležení slabý a Madara mu po chvíli deku vytrhl a odhodil ji jako nějaký hnus do kouta, aby na ni mladík nemohl. Bez rozpaků ho chytl za zápěstí, aby se podíval na jizvy. Vypadalo to, že to myslel opravdu vážně. "Myslel jsem, že máš na víc. Itachi by určitě nechtěl, abys tady ležel jako mrtvola nebo se mermomocí chtěl dostat za ním."
.
Sasuke se doopravdy namíchl a vlepil Madarovi facku, až to mlasklo. Nebyla tak velká, jako by být mohla, kdyby byl při plné síle, ale co se dalo dělat. "Jak se opovažuješ?!" zajíkl se vztekle, "ty vůbec… VŮBEC nemáš ponětí, co by Itachi chtěl nebo nechtěl! Nevíš, co mezi námi bylo!" Zahanbeně ho bodlo při pomyšlení, že v tomhle bodě měl možná jeho strýc pravdu. TOHLE by asi Itachi nechtěl, jenže… copak mohl dělat něco jiného? Bez něj nemělo smysl žít.
.
Madara se zakabonil, tohle si k němu hned tak někdo nedovolil, měl by brát, že je Sasuke v podstatě psychicky nemocný, ale vůbec ho to nezajímalo. "Tak tohle jsi teda přehnal! Chtěl jsem si s tebou promluvit v dobrém, ale vidím, že Fugaku ti ve výchově pěkně povolil. Nasekám ti na zadek!" přislíbil. Mladík se bránil, ale byl slabý jako moucha a Madara ho přepral. Ohnul si ho přes kolena a na holý zadek mu sázel jednu za druhou.
.
Nejmladší Uchiha stěží mohl uvěřit, co se to s ním děje. Ještě před pár minutami si lebedil ve svém oblíbeném nicnedělání, rochnil se v bažinách deprese, a teď najednou byl přehnutý přes strýcova kolena v pokoji zalitém sluncem a dostával výprask jako už dlouho ne. Na tohle byly nějaké prášky krátké, aby mu úplně otupily práh bolesti, čerstvý vzduch mu navíc okysličoval mozek, takže jeho smysly lépe fungovaly. Kroutil se a kvílel, ale Madara ho nemilosrdně řezal, až začal prosit, aby ho nechal.
.
Starší Uchiha skoro necítil ruku, jak silné rány tomu pískleti dával. Však měl tady zadeček jako červenou pivoňku. Vůbec se za svůj výkon nemusel stydět. "Doufám, že už si rozumíme, co nemáš dělat," oznámil synovci a pustil ho svých spárů. "Teď se koukej dát dohromady. Nejsi jediný, kdo tady trpí."
.
Sasuke ještě nikdy neměl z tohohle hlediska se strýcem co do činění. Věděl, že je přísný, stejně jako Fugaku, ale nikdy od něj na zadek nedostal, to vždycky jenom od otce. Jakmile ho pustil, odtáhl se od něj na posteli, co nejdál a udržoval si uctivou vzdálenost. Na jazyk se mu tlačila spousta ostrých nadávek, ale neodvážil se je vyslovit, aby si to Madara ještě nerozmyslel.
.
"Tak vidím, že vypadáš rozumněji, můžeme si tedy spolu promluvit. Itachi umřel, chápu, že ti je z toho na nic a chceš umřít, jak jsem viděl a slyšel, ale to tě neopravňuje k tomu, aby se kvůli tobě trápila celá rodina. Mikoto vypadá, že se brzy zhroutí, a Fugaka jsem ještě takového neviděl. Co s tím míníš udělat?" Potřeboval Sasukeho rozmluvit. Prošení už mu šlo, takže se můžou pustit do rozhovoru.
.
Krátkovlasý mladík se tvářil, že se mu děje nějaká strašná křivda. Jak mohl být Madara takhle necitelný?! "Kdyby byl tehdy táta nevolal sanitku, mohlo to být už dávno vyřešené," zamumlal vzdorně, "tohle máš na mysli, že s tím mám udělat? Dokončit to, co jsem začal?" Věděl, že by mu za to asi Itachi na onom světě vynadal, ale aspoň by mohli být spolu. Toužebně pohlédl do rohu místnosti na své ukradené lůžkoviny.
.
"Zdá se mi, že si sedíš na uších nebo co. Říkám, že se máš dát dohromady a ne se zabít. Copak chceš, aby tvoji rodiče přišli i o to poslední, co mají? Mají tě rádi a ty jim za všechna ta léta, co se o tebe starali, vracíš tohle?" Madara neměl sice děti, aby měl zkušenosti s jejich výchovou, ale snažil se. Vypadalo to, že jestli Sasukeho dneska neumluví k rozumu, tak už nikdo.
.
Bylo znát, že Sasuke trochu zaváhal. Nebylo to tak, že by neměl rodiče rád, samozřejmě že je miloval, ale… "Ty to nechápeš, on… on už tu není," hlesl nešťastně, "byl pro mě všechno, já bez něj už nevidím žádnou naději…" Hlas se mu zlomil a odvrátil od Madary oči. Pořád ještě nezvládal ani chodit do Itachiho pokoje, bylo to tam jako hrobka plná bolestivých vzpomínek. Nechal tam úplně všechno…
.
"Podívej, stačí když se rozhodneš, že budeš pokračovat dál… Sasuke, vím, že jsi Itachiho měl rád, ale to, že tu není, neznamená, že budeš živořit tady v pokoji. Neříkám však, že na něj máš zapomenout, to po tobě nikdo nechce, ale měl bys jít dál. Zkusit znovu žít, i když se ti to zdá zbytečné. Fugaku a Mikoto chtějí mít syna, který s nimi bude mluvit, zajde se dolů podívat, jestli něco nepotřebují a budou vidět, že žije a ne pomalu umírá na posteli jako mrtvola." Madara se snažil synovci důrazně promluvit do duše.
.
Sasuke se zadíval na svoje ruce složené v klíně, na své jizvy, a v hlavě mu zazněla ozvěna otcova hysterického hlasu. Nikdy dřív u něj takový zoufalý tón neslyšel, jako když ho našel ve vaně s otevřenými žilami. Potřásl hlavou, aby ty myšlenky zaplašil a odvrátil od Madary pohled. Přesně tyhlety samé řeči do něj cpal i psychiatr, držel se, aby na strýce nevyplázl jazyk, byl jich už vážně sytý. "Víš co? Co kdybys šel otravovat je, když ti jde o ně? Utěšování ti ani trochu nejde," odsekl a schoulil se na posteli s tím, že jejich rozhovor skončil.
.
"Nepřišel jsem sem někoho utěšovat," odporoval mu Madara okamžitě. To pískle bylo úplně zabedněné. Musí ho odsud dostat, když ho donutí překonat se a začít malými krůčky, tak to třeba půjde. "Teď se zvedneš a půjdeš se mnou dolů se na ně podívat. Nejsi přece malý, aby za tebou pořád lítali nahoru."
.
"Ne?! Jsi vážně necitlivej jako kus dřeva! Nemáš pro mě kouska pochopení, ale automaticky předpokládáš, že budu dělat všechno, co si zamaneš? Polib mi prdel, nikam s tebou nepůjdu!" rozkřikl se Sasuke a v očích mu naštvaně zajiskřilo, což byl skoro zázrak, protože už několik měsíců byly jinak jeho oči děsivě prázdné.
.
"Cože! Ty jeden malej! Mám ti zase nasekat na prdel!" vyhrožoval Madara a výhružně si k Sasukemu stoupl. On ho odsud dostane za každou cenu. "Naposledy říkám, vstávej, jdeme dolů," zavrčel výhružně. Docela se i divil, že už zezdola někdo nepřikvačil. Muselo je být slyšet, jak na sebe pokřikovali.
.
Sasuke cítil, že ho zadek ještě pořád bolí od toho předešlého výprasku a rozhodně po dalším netoužil, ale na druhou stranu ani neměl v plánu dát Madarovi pocit, že si s ním může dělat, co se mu zachce. Měřil se se svým strýcem pohledem. "Říkám, že nikam nejdu! Naser si," zavrčel vzdorně. Bylo zvláštní cítit po dlouhé době něco jiného než bolest a smutek.
.
Starší Uchiha nakvašeně přimhouřil oči a vida, že se Sasukem dobrovolně nehne, začal konat. "Fajn, jak myslíš, ale varoval jsem tě." Chytl Sasukeho za ruku a vytáhl ho z postele na nohy. Nebylo to těžké, kdyby to pískle mělo aspoň trochu cti a postavilo se na nohy. Po pár metrech, kdy za sebou to vzpouzející mrně spíše vlekl, se rozhodl, že ho snese na rukou, protože jinak by se dál nedostali.
.
Nejmladší Uchiha se bránil jako lev, ale několik měsíců, během kterých tak akorát ležel v posteli, mu na síle nepřidalo, takže jeho strýc neměl velký problém ho v náruči zpacifikovat. "Pusť, slyšíš?! Pusť mě!" zaječel téměř hystericky, když s ním Madara začal scházet schody do přízemí, kde už dlouhou dobu nebyl.
V chodbě se objevili Fugaku s Mikoto, oba vyděšení hádkou, kterou tlumeně slyšeli ze Sasukeho pokoje. "Madaro, blázníš?! Nech ho být, vždyť mu ubližuješ!" vyjekla Mikoto.
.
"Neubližuju mu, tohle už měl někdo udělat dávno." Madaru totiž po cestě dolů napadlo něco ďábelského. Původně chtěl synovce jen dostat dolů, aby se podíval i někam jinam než byl pokoj. Hlavně, aby se pohnul, ať už fyzicky nebo psychicky. Jenže zdá se, že Sasuke potřeboval něco, co úplně zpřeláme jeho dosavadní přežívání. Pod schodištěm nezamířil do kuchyně, ale směrem k terase. Ramenem si otevřel zaklapovací dveře a vyšel na zahradu. Čím víc sebou Sasuke šil, tím víc byl cítit jeho několikatýdenní odér. "Tak, plav," zazubil se nejstarší Uchiha a hodil mladíka do bazénu.
.
Sasuke se srdceryvným výkřikem, který se rozlehl celou ulicí, spadnul do bazénu jako balvan. Mokrá náruč ho ochotně přijala a on o vteřinu později vytřeštěně kulil pod vodou oči na gejzír bublinek, které kolem něho stoupaly na hladinu. Chviličku byl prostě jenom v šoku z toho, že Madara něco takového doopravdy udělal. Pořádně se úlekem nalokal lehce chlórované vody, než konečně zareagoval tak, jak to bylo člověku přirozené - než si to ještě stačil rozmyslet, že by se třeba mohl utopit, zafungoval pud sebezáchovy. Máchl rukama a odrazil se ode dna, aby se dostal nad hladinu. Jakmile jeho černá rozčepýřená hlava vykoukla, začal prskat a kašlat.
.
Madara stál na okraji bazénu a tvářil se jako mistr světa. Tohle určitě nikdo v domě nečekal. Říká se, že občas je nejlepší léčbou šok, tak se uvidí, co se z toho vyklube. Ostatně Mikoto a Fugaku taky vypadali oba úplně vykolejeně. Nejstarší Uchiha je gestem ruky zastavil, aby v tom nechali synovce vymáchat pěkně samotného.
.
Krátkovlasý mladík byl promočený do poslední nitky a nasáklé oblečení mu ztěžovalo pohyb, když se snažil dostat k okraji a následně se na něj vydrápal. Vypadal jako čerstvě vytažená treska a jenom z něj kapala voda. Lapal po dechu, pořád ještě příliš šokovaný, než aby ze sebe něco vypravil.
Fugaku a Mikoto to celí zděšení sledovali z terasy. Neměli by jít synovi pomoct? Sice nebyla zima, aby se nachladil, ale kdo ví, jak několikaměsíční pobyt v pokoji zamával s jeho imunitou.
.
Starší Uchiha přidřepl k synovci a zvedl mu tvář za bradu, aby mu viděl do očí. "Co budeš dělat? Budeš živořit na posteli nebo konečně půjde za rodinou, která tě potřebuje?" Madara znal pořekadlo, že koně k vodě dovedeš, ale už ho nedonutíš se napít. Stejně tak to bylo se Sasukem. Mohl ho násilím dovléct dolů, ale až odejde a Sasuke se vrátí nahoru a bude pokračovat v tom, co předtím, tak všechno bylo zbytečné.
.
Sasuke se mu vytrhl a už se mu chystal něco ostrého odseknout, když ho zarazil zvláštní zvuk, který se nesl z jedné zahrady. Smích. Smích. Od Itachiho smrti nic takového neslyšel. Automaticky po tom zdroji otočil hlavu, ale přes živý plot toho moc nezahlédl. Zato viděl jiné věci. Neuvěřitelné věci. Jejich sousedku, která byla skloněná nad nějakým záhonem a pilně plela. Občas si otřela zpocené čelo a pokračovala v práci, zatímco soused vytahoval sekačku. Bavili se spolu o úplně všedních věcech, že je třeba zalít skleník a že jim dozrávají třešně. Nad Mikotiným záhonem s květinami poletovali bělásci a na broskvi zahlédl několik vrabců. Z ulice se k němu tlumeně neslo povykování malých dětí a tupé údery míče, se kterým zřejmě mířily na nedaleké hřiště. Všichni tihle lidé, všechno kolem něj… život se odvíjel dál, i když už Itachi nežil.
.
Madara viděl, jak se Sasuke udiveně rozhlíží. Ani se tomu nedivil, když podle řeči byl uvnitř zavřený půl roku. Skoro jako ve vězení, kde byl dobrovolně. "Není venku krásně?" broukl příjemnějším hlasem, "za chvíli budou zralé třešně." Starší Uchiha si pamatoval, že se po rudých plodech mohl synovec utlouct. "Zahrádka by jistě snesla tvoji pomocnou ruku a možná i trávník by chtěl posekat."
.
Třešně. Ano, ovšem, tohle ovoce miloval. Sasukemu připadalo, jako by na takové věci musel pracně vzpomínat, jako by patřily k minulosti a přitom… Zabloudil očima ke košatému stromu obsypanému červenajícími se kuličkami. Urodily se, přestože jeho bráška tu nebyl. Příroda měla svůj vlastní rytmus, na kterém se nic nezměnilo. Zahleděl se na nejstaršího Uchihu, jako by ho ode dneška viděl vůbec poprvé. Nic neřekl.
.
Dívali se navzájem do očí a Madara přemítal, na co právě Sasuke myslí. Nevypadal apaticky, jako když vešel dneska do jeho pokoje. Bylo vidět, že přemýšlí a objevuje. "Sasuke, podívej, rodiče tě milují pořád stejně i já tě mám rád a nelíbí se mi, žes tak živořil," schválně dal minulý čas, aby bylo jasné, že je tomu konec. Chytl synovce za ruku a stiskl ji. "Chybí mi ten mladík, který si nenechal hned tak něco líbit."
.
Sasuke cítil, jak se mu stahuje hrdlo. Itachi byl pryč a on pochyboval, že se někdy s tou ztrátou vyrovná. Ale chápal… teď už chápal, že cesta, kterou si zvolil, byla slepá. Zavedla ho na samé dno hluboké propasti a on se stahoval před nataženými dlaněmi lidí, kteří mu z ní chtěli pomoct. Namáhavě polkl. Obloha nad jeho hlavou, tak oslnivě modrá, až ho to překvapovalo, se na něj usmívala a sluneční paprsky ho konejšivě hladily po tváři. "Já…" hlesl tiše, ale jeho hlas už nebyl tak cizí a ochraptělý, "já… myslím, že půjdu sundat to mokré oblečení." Nebylo to možná to, co Madara čekal, ale bylo to aspoň něco.
.
"Dobře, pojď, pomůžu ti," nabídl Sasukemu ruku a zvedl ho na nohy. Cítil, že Sasuke vykročil správným směrem. Bude to trvat, ale v jeho okolí je spousta lidí, kteří jsou ochotní mu pomoct. Nikdy nebude na nic sám. Jsou tu rodiče, on, kamarádi. A Sasuke má život před sebou. Naváže na přetrženou nit a půjde dál.
Přesně, jak Madara předpokládal, šlo to pomalinku. Zoufale pomalinku, Sasuke si tolik odvykl normálnímu lidskému kontaktu, že pro něj bylo strašně těžké se znovu začlenit do společnosti. Postupně, a pokaždé s nemalou bolestí, snižoval dávky antidepresiv, přestože se pak celý třásl a musel se vypořádávat s temnými myšlenkami. Zpočátku byl ještě pořád fixovaný na svůj pokoj a trávil v něm většinu času, ale sem tam se pokusil vyjít na sluníčko, nejdřív jenom na zahradu. Pak do nedaleké večerky. Do blízkého parku. Na hřiště. Osoba, kterou nadevšechno miloval, z jeho života odešla, ale pořád tu byli lidé, kterým na něm záleželo. A pro které našel odvahu s tím vším bojovat.
.
Mikoto s Fugakem stáli pevně za Sasukem jako opora. Ve všem se mu snažili dát podporu a jistotu. Sasukeho otec se hodně divil, že Madara dokázal synovi pomoct a chtěl z něj vymámit, jak toho dosáhl. Dozvěděl se akorát, že mu pořádně nasekal na zadek. Agresivní, ale zřejmě účinná metoda. Byl však rád, že se Sasuke začínal dávat dohromady. Příkrov smutku nad jeho domem se pomalinku zvedal a zdálo se, že i vrásky na obličeji se pomalinku vyhlazovaly. Stejně jako Mikoto se zdála být veselejší a živější. Přestalo ji ubíjet vědomí, že syna ztrácí. Klidně by se pro něj i rozkrájela, kdyby to k něčemu bylo. Se Sasukeho zlepšujícím se stavem se jí vrátila i chuť do práce a všechno ji začínalo bavit. Pravdou bylo, že i když se Sasuke začal zlepšovat a chodit ven, tak rodiče se o něj víc báli. Byl už jen on, kdo jim zbyl, a tudíž to byl spíše přirozený jev, ale měli nutkání vědět o každém jeho kroku, který hlavně v začátcích iniciovali sami.
.
Když to vypadalo, že od sebe Sasuke přestal všechny odhánět, objevila se spousta dalších, kteří mu ochotně podali pomocnou ruku. V první řadě to byl Naruto a zbytek jeho přátel. Nejmladší Uchiha zpočátku nesnesl větší společnost, takže k němu chodili po jednom, pak po dvou nebo po třech a konečně ho pak jednou vylákali do města. Ne rovnou na pařbu, ale aspoň posedět v čajovně. A… což bylo ještě podivnější… další skupinka, která mu nabídla svou podporu, byla z okruhu Itachiho přátel. Itachi ho s sebou někdy brával, takže se s nimi všemi znal, ale dosud to byli prostě bratrovi přátelé, ne jeho. A teď najednou i oni pro něj měli mezi sebou místo.
Po drobných krůčcích za pomoci všech okolo sebe se Sasuke pomalu škrábal z té temné propasti, až nastal den, kdy se konečně vrátil do školy a do normálního života. Už nepřipomínal mrtvolu, ale toho hezkého veselého mladíka, kterého všichni dobře znali. Možná mu ta událost zanechala v obličeji sotva viditelné vrásky, díky kterým vypadal o něco starší než na svých osmnáct let, jinak ale nabyl své původní krásy a půvabu, i když se nesmál tak často jako dřív.
.
Z Itachiho přátel byli dva, kteří opravdu Sasukeho viděli rádi. Kisame a Deidara. Mladík byl vždycky živel a oni ho rádi uvítali mezi sebou, i když byli o něco mladší. Nepřišlo jim divné se s ním stýkat ani po Itachiho smrti. To znamenalo, že je spojovalo i mnohem víc. Kisame měl zvláštní roli. Byl podobný důvěrník jako Naruto a o vztahu dvou Uchihů věděl, proto chtěl Sasukemu za každou cenu pomoct. Tušil, že si neprochází růžovou zahradou.
Za to potřeštěný blonďák o tomhle nevěděl, a tudíž to prostě bral jen jako silnou reakci na ztrátu bratra. Pomaloučku polehoučku mu pomáhali. Občas to bylo složité, aby Sasukeho nerozesmutnili špatně zvoleným slovem nebo zmínkou, ale jak čas plynul, tak se dokázali bavit i docela normálně. Deidara přišel na to, že ho Sasukeho společnost těší víc, než by mělo být normální. Držel se zpátky. Mladík určitě neměl náladu na tyhle věci. Přesto do jeho jednání a mluvy prosakoval jistý zájem a ti všímavější to poznali.
.
Sasuke věděl, že vyhráno ještě pořád nemá, ale byl schopný jakž takž fungovat a zapojit se do společnosti. Postupem doby trávil s Itachiho blonďatým kamarádem stále více času, a to dokonce i sám. Chodili na kafe nebo se jenom tak projít. Zjišťoval, že mu je Deidarova společnost příjemná, jako by mu blonďák rozuměl, nedělal si z něj legraci a vůbec bral jeho názory a připomínky vážně, aniž by mu dával najevo, že je starší a zkušenější. Jeho zájem si uvědomil až o hodně později a byl z toho celý zmatený a rozpolcený. Na jednu stranu mu bylo s Deidarou dobře, na druhou ho ale trápila myšlenka, že by si začal s Itachiho přítelem. Ne že by to byla nevěra - jeho milovaný bráška už tu nebyl, nemohl ho přece zradit. Jenže… pořád si ohledně toho nebyl jistý, takže se nakonec rozhodl Deidarovi prozradit, jak to mezi ním a Itachim bylo. Čekal, že tím blonďák ztratí zájem, ale i když jím to viditelně otřáslo, na jeho citech to nic nezměnilo. Ta ohleduplnost Sasukeho překvapila - i když Deidarovi jasně naznačil, že na Itachiho nikdy nezapomene a jeho lásku si ponese s sebou celý život, byl blonďák ochotný ho přijmout takového, jaký je. I s Itachiho minulostí.
~~~
Stmívalo se brzy, jako každý rok v tento čas. Zima už zase vládla světu a sněhem zavalila městečko, až obyvatelé remcali, kam mají ty bílé hory dávat. Mnozí se už modlili za oblevu. Sníh vyvolal mnoho radosti i strastí. Tlumil všechny zvuky, které se ozývaly v okolí. Začínal vánoční čas, který v mnohých rodinách přinášel nadšení. Natěšené lechtání u srdíčka a vůni vánočního cukroví. U Uchihů se objevovalo akorát to poslední. Spíše pro ně tento čas byl tíživý. Bude to rok, co Itachi skonal, a Vánoce to všem jasně připomínaly.
.
Nejmladší Uchiha právě v mrazivém vzduchu zapaloval svíčku, kterou následně postavil do malé skleněné vitrínky. Jeho tmavé oči se upřely na světlý šedý kámen se zlatě vyvedenými nápisy, z nichž nejnovější, ještě neodřený oznamoval, že Itachi Uchiha odešel z tohoto světa 11. prosince 2015.
"Dneska u nás bylo menší drama," prohodil Sasuke, jako kdyby mluvil s někým neviditelným, "chytil nám adventní věnec. Ještě že si toho táta včas všiml, než stačil shořet ubrus. A tu písemku z matiky jsem napsal na jedničku." Možná, že se choval hloupě a dětinsky, ale prostě tak nějak věřil, že ho Itachi může slyšet. S povzdechem se rozhlédl kolem na teskně poblikávající světýlka. Moc jich nebylo, zima a mráz uvěznily většinu lidí doma v teple. Na Sasukeho řasách se zachvěly třpytivé kapičky, když se znovu zahleděl na Itachiho jméno na náhrobním kameni. "Jo, já vím, zase nemám rukavice," pousmál se smutně a přejel si zkřehlými dlaněmi podél očí, aby se zbavil slz, "jdu ještě k Deidarovi, víš. Možná u něj přespím, chceme se podívat na nějaký film. Řekl jsem, že si musím ještě něco zařídit."
.
U brány hřbitova se objevila postava. Mrazivý vítr si pohrával s jejími vlasy a rozdivočele je rozhazoval okolo k majitelově zlosti. Pomalu stoupala mezi pomníky a hledala jednoho člověka. Moc dobře věděla, že tu bude, a šla skoro najisto. Vymlouvání Sasukemu nikdy moc nešlo, jak si Deidara všiml. Však také ano, stál před zasněženým hrobem a tesknil. Musel být opravdu zahloubaný do sebe, když ho neslyšel přicházet. Chytil mladíka za packu. "Ať mi tady nezmrzneš, lásko."
.
Sasuke se samozřejmě trochu lekl, ale Deidarův hlas okamžitě poznal, takže nijak nevyváděl. Nenapadlo ho, že ho tu blonďák bude hledat. "Promiň, já… nevěděl jsem, že budeš tak akční. Měl jsi zůstat doma v teple," brouknul Sasuke, ale opětoval jeho stisk a dokázal na tváři vykouzlit i mírný úsměv. Bolelo to, ale byl si jistý, že Itachi by si to tak přál. Nechtěl by, aby zůstal sám, a Deidara byl koneckonců jeho přítel. A jeho bráška by se nikdy nepřátelil s někým, kdo by za to nestál.
.
"Bál jsem se o tebe, abys mi tu nenachladl, a taky jsem ti chtěl jít naproti," ujistil svého milého Deidara a vtiskl mu drobnou pusu na chladnou líc. Jejich spojené ruce si strčil do kapsy, aby ti nebohou tlapku trochu zahřál. Zahleděl se na zasněženou desku a zlatavá písmena, promluvil k mrtvému a myslel to opravdu vážně z hloubi srdce. "Itachi, neboj, o brášku se ti postarám a myslím, že na něj můžeš být pyšný, že, Sasu?" Lehce stiskl miláčkovu pacičku. Jeho kamarád by byl určitě pyšný a nejenom to, jistě je rád, že se z toho Sasuke dostal a žije konečně plnohodnotný život.
.
"Já vím," přikývl Sasuke a nechal si od Deidary otřít další dvě drobné slzy, které mu stekly z očí. To gesto mu tak důvěrně připomnělo Itachiho, až se musel napůl pobaveně, napůl žalostně zasmát. "Tak to vidíš," prohodil znovu ke svému milovanému bráškovi, protože věděl, že Deidara si na čelo klepat nebude, "stará se jako ty. No… už půjdeme. Sbohem, Itachi. Nezapomenu na tebe. Zase přijdu." S mnohem lehčím pocitem na hrudi a ruku v ruce s Deidarou odcházel ze hřbitova vstříc novému životu.

KONEC
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kyuubinka kyuubinka | 11. února 2017 v 13:17 | Reagovat

To bylo fakt skvělý! Vaše povídky jsou čím dál víc lepší a lepší! Vůbec nevím, co o tom mám napsat, pořád jsem z toho unešená. Celý ten text a příběh byl takový příjemný na čtení a ten konec to celý krásné uzavřel.

2 Hassano Hassano | E-mail | 11. února 2017 v 22:51 | Reagovat

Úžasné <3 trošku som čakala že si Sasuke začne s Madarom ... Veď všetci poznáme jeho metódy :D ale som za neho rada že sa dal dokopy. Deidara je zlatý ale Madara je Madara.
Ďalej pokračujte v práci ste super!

3 Saruma Saruma | Web | 12. února 2017 v 13:09 | Reagovat

Mega super. Moc povedené, ostatně, jako vždy!

4 akira akira | 12. února 2017 v 22:51 | Reagovat

Krasnej konec,opravdu jsem nečekala že Sasuke bude nakonec s Deidarou ale bylo to příjemné překvapení :)

5 Ivanitko Ivanitko | E-mail | Web | 14. února 2017 v 12:30 | Reagovat

[1]:Ano, tahle povídka se opravdu povedla. Plná emocí, dojemná, smutn i krásná.
[2]:Jj Madara byl takový strašák, nikdo pořádně nemohl vědět, co udělá a známe jeho nekonzervativní metody, že :D
[3]:Děkujeme.
[4]:Ano, bylo potřeba, aby někdo dokázal sauskeho zase přivést do života a ukázat mu, že nemusí být sám.

6 Sabaku no Naomi Sabaku no Naomi | 16. února 2017 v 23:50 | Reagovat

Heh, no tak jsem tu stejně zase mnohem později, než jsem původně chtěla. ˄˄‘‘ Protože prostě Naomi je nebezpečně zapomínavý tvor. Mno, takže název nezklamal, původně jsem celkem předpokládala jako důvod nějakou nehodu, ale během sex scény jsem jenom čekala, kdy jim vpadne do pokoje Fugaku a umlátí Itachiho k smrti nebo tak něco. Eh. A Madarovu techniku na rozveselení Sasukeho jsem si spíš představovala jako: zavři oči a představuj si, že jsem Itachi. :'D No, co se dá dělat. :D Deidara se Sasukem  proč ne, i když rozhodně bych je jinak nepárovala. Aspoň nebude Sasukemu zima. :D -nemůže vyhnat z hlavy Deidarovo frotérství-

7 Ivanitko Ivanitko | E-mail | Web | 17. února 2017 v 22:30 | Reagovat

[6]:Dopravní nehoda je nejjednodušší a taky nejrychlejší způsob úmrtí. Nemoc je vleklá a nějaký pád z výšky nebo ze schodu se nám taky nepozdával. Jj Madarovy metody si představovali snad všichni, ale překonal se, že :D
Aaano, froterství :D Jednou, přisahám, ty orgie, kde vzniklo Deidarovo proterství vyjdou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.